Kastrování „toulavých“ koček již brzy zaměstná obce

aneb jak efektivně lze odlišit opuštěnou kočku od kočky s domovem.

1. ledna 2027 by měla vstoupit v účinnost novela zákona č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání, která obcím ukládá novou povinnost kastrovat toulavé kočky na území dané obce. Cílem navrhované právní úpravy je zvýšení úrovně ochrany zvířat v České republice, resp. bojovat proti jejich týrání a nekontrolovatelnému množení. Návrh zákona byl Poslanecké sněmovně předložen v dubnu 2026, v květnu s návrhem souhlasila vláda.

Dosud je legislativní úprava zakotvena zejména v občanském zákoníku, z níž vyplývá, že péče o opuštěné (ztracené) zvíře na území obce spadá přímo do její zákonné působnosti: „Je-li nalezeno zvíře, u něhož je zjevné, že mělo vlastníka, oznámí nálezce nález bez zbytečného odkladu obci, nelze-li z okolností poznat, komu má být vráceno.“ Přičemž platí, že osoba, která nalezené zvíře opatruje, o ně pečuje jako řádný hospodář, dokud se jej neujme vlastník. Což pro obce nyní znamená, že pokud se opuštěného zvířete neujme některý z obyvatel, tak má povinnost se o nalezené zvíře postarat příslušná obec, zajistit jeho úschovu (např. umístěním do útulku), dokud se o něj nepřihlásí původní majitel. Domácí zvíře se totiž považuje za opuštěné jen tehdy, pokud je z okolností zřejmý vlastníkův úmysl zbavit se zvířete nebo je vyhnat. Obec však nyní nemá povinnost opuštěné zvíře kastrovat.

Novela zákona na ochranu zvířat proti týrání by měla přinést nové postupy v tom, že bude nařizovat samosprávám toulavé kočky kastrovat a následně je vypustit zpět do místa, kde byly nalezeny. Program odchytu, kastrace a navrácení opuštěných koček a koček, které jsou zvířaty bez pána, mají obce povinnost provádět opakovaně, aby nedocházelo k nárůstu populace těchto koček. Takto vykastrované kočky by měla obec označit zkrácením jejich ucha, zářezem nebo zastřižením. To by mělo pomoci takto označené kočky již znovu neodchytávat ke kastraci a rovnou je vypustit zpět. Novela zákona tak, jak je aktuálně navržena, je však pro obce značně problematická v celé řadě aspektů.

Největším úskalím se zdá být to, že nelze jednoduše identifikovat, která kočka je opravdu toulavá či opuštěná. Snadno může dojít k záměně opuštěného a chovného zvířete. Návrh zákona je proto kritizován Sdružením místních samospráv, které poukazuje mimo jiné na to, že v praxi není možné poznat, zda nejde jen o „toulavého“ domácího mazlíčka. To, že se kočka pohybuje venku sama, nemusí nutně znamenat, že se ztratila nebo že je opuštěná. Z pozice starosty městské části se s tím setkávám často. Na sociálních sítích naší městské části se objevují příspěvky typu: „Na Hájích se pohybuje černá kočička, nechybí někomu, neztratila se?“ Rozproudí se diskuse, někdy se stane, že kočku někdo ze skupiny pozná a ví, komu patří, s prosbou, ať kočičku nechají být, protože je zvyklá chodit ven a dokáže se sama vrátit domů. Nelze tedy úplně snadno identifikovat, zda kočka je nebo není toulavá, což plyne z této diskuse, ale i z logiky věci, protože všichni přeci víme, jak se kočky chovají – chodí ven samy a samy se domů vrací. Proto se obávám, že by bohužel běžně docházelo k situacím, že pracovníci odchytové služby odchytí kočku, která nebude toulavá, bude někomu patřit, a majitel ji bude pracně hledat, než ji vypustí zpět, ovšem již vykastrovanou, což majitel nemusí chtít.

Druhý zásadní problém jsou finanční náklady spojené s odchytem a kastrací. Dle uvedené novely by kastraci opuštěných koček hradily příslušné obce. Stejně jako zřizování útulků, nebo odchyt zvířat, jsou kastrační programy v samostatné působnosti obcí. Zákon na ochranu zvířat však nebude stanovovat, jak často mají být v dané obci kastrační programy prováděny. Četnost provádění kastrací, a tedy i výše vynaložených nákladů, bude vždy záviset na posouzení konkrétní situace v dané obci. V České republice aktuálně nejsou k dispozici údaje o počtu opuštěných koček a koček, které jsou zvířaty bez pána. Odhadnout celkový počet není podle odborníků jednoduché, v Česku jich žijí desítky tisíc. Není tedy možné dopředu predikovat, jaká bude výše nákladů spojená s odchytem a kastrací, jelikož se bude v jednotlivých obcích lišit podle počtu kastrovaných koček. Sdružení místních samospráv požaduje, aby náklady hradil stát, s čímž se ovšem nepočítá. Starostové upozorňují zejména na situaci malých obcí, které jednak nemají v rozpočtu vyhrazené žádné prostředky na tuto činnost, ale nemají ani žádný aparát k tomu, aby odchyt zajistily. Kastrační program v případě kocoura/kočky stojí cca 1500 Kč. Náklady pro obce a městské části se tedy klidně mohou vyšplhat do milionů korun. Z tohoto důvodu si myslím, že takové legislativních návrhy je nezbytné zkonzultovat i s těmi, kterých se to týká, tedy s obcemi.

Třetím úskalím je nejasnost pravidel a jejich vymahatelnost. Nejasná legislativní pravidla spočívají v tom, že novela zákona na ochranu zvířat proti týrání zavádí povinnost provádět kastrační programy takovým způsobem, že kastrovaná kočka bude zpět vypuštěna na místo, kde byla odchycena. Nijak nezmiňuje povinnost obce umístit opuštěnou kočku do útulku a pečovat o ni do doby, než se přihlásí její majitel. Což je v rozporu s občanským zákoníkem a zmíněnou péčí řádného hospodáře. Novela zákona znamená také mírnou novelizaci občanského zákoníku, ale pouze v tomto rozsahu: „Nepřivlastní-li si opuštěné zvíře ten, kdo jej nalezl, oznámí nález zvířete bez zbytečného odkladu obci, na jejímž území se zvíře nachází. Obec nabývá ke zvířeti vlastnické právo okamžikem, kdy se o jeho nalezení dozví. Ustanovení tohoto odstavce se nevztahuje na zdivočelou kočku.“ Není tedy jednoznačné, podle jakých pravidel má obec v jednotlivých situacích postupovat. Povinnost pořádat kastrační programy, co se týče jejich opakování a intenzity, je, jak již bylo uvedeno, na zvážení dané obce. Není žádná evidence opuštěných koček nebo koček bez pána, ale tím, že to bude čistě v působnosti obcí, tak obce si budou moci samy rozhodnout, jakým způsobem efektivně budou řídit svoji agendu spojenou s útulky nebo odchytem. Vymahatelnost dodržování pravidel bude tím pádem velmi obtížná a pro obce bude těžké prokázat, zda se programům věnují v takovém rozsahu, jak je očekáváno.

V neposlední řadě je také problematická situace, k níž by mohlo docházet, spočívající v právním nároku na odškodnění újmy, která byla způsobena majiteli odchyceného zvířete. Tedy zda a jak je legislativně ošetřena situace, pokud by se majitel odchycené kočky dožadoval finanční náhrady, protože se nejednalo o toulavou kočku, což majitel prokáže. Pokud by byla kočka odchycena a vykastrována bez souhlasu jejího majitele, tak dle mého názoru by tato situace by mohla zakládat právní nárok na odměnu, resp. požadavek na odškodnění újmy, která byla způsobena majiteli odchyceného zvířete. Nehledě na případy, kdy by se jednalo o čistokrevné zvíře s rodokmenem pro výstavní nebo chovné účely.

Je nezpochybnitelné, že povinnost odchytu a kastrace koček bude pro obce představovat velmi komplikovanou záležitost. Věřme, že se bude jednat jen o přechodnou dobu, než se dospěje k jasnějšímu legislativnímu řešení. Na úrovni Evropské unie se totiž v současné době připravuje návrh nařízení Evropského parlamentu a Rady o dobrých životních podmínkách psů a koček a jejich sledovatelnosti. Na základě tohoto nařízení by mělo být zavedeno čipování koček a jejich evidence s tím, že státy EU by měly v této věci postupovat jednotně. Předpokládá se, že nařízení Evropského parlamentu a Rady o dobrých životních podmínkách psů a koček a jejich sledovatelnosti nabude platnosti v průběhu roku 2026. Za účelem adaptace tohoto nařízení v českém právním prostředí bude třeba opětovně novelizovat uvedený zákon na ochranu zvířat proti týrání.

Problematika ochrany koček bude tedy v blízké budoucnosti dále řešena. Dávalo by tedy mnohem větší smysl, abychom nejdříve řešili čipování všech koček, které majitele mají, a až následně odchyt a kastraci těch, které očipované nebudou. Dalo by se tak předejít některým zmíněným problémům, které nyní budou obce zbytečně trápit.