Je právo jednotlivce více než zájem celku?

Plánované dopravní stavby často narážejí na odpor jednotlivců, kteří tím bohužel brzdí rozvoj metropole.

Hlavní město má jako svou prioritu zájem na tom, aby co nejvíce obyvatel využívalo k přepravě městskou hromadnou dopravu. Je to v zájmu Prahy jednak s ohledem na ekologii, ale také s ohledem na to, že pražské komunikace jsou na hranici průjezdnosti. Vedení hlavního města má proto maximální snahu zlepšovat kvalitu MHD, což znamená mimo jiné i navyšování množství linek a tratí, které jsou v provozu. Občas však dochází k paradoxní situaci, že proti tomuto obecně prospěšnému zájmu se postaví jednotlivec nebo skupina občanů, v důsledku čehož se může realizace dopravních staveb zbrzdit nebo na určitou dobu zcela zablokovat.

K této situaci došlo například v rámci plánované tramvajové trati na sídliště Malešice. Trať, jejíž výstavba byla zvažována již od 50. let minulého století a je pro ni připraven středový pás ulice Počernická, má vést od křižovatky s ulicí Vinohradskou až po křižovatku s ulicí Dřevčickou. V lednu tohoto roku získal pražský Dopravní podnik pravomocné povolení pro výstavbu této tratě, jejíž zahájení by mělo proběhnout ještě letos a zprovoznění se předpokládá v průběhu roku 2027.

Tramvajová trať představuje naději pro mnoho místních obyvatel, kteří nyní nemají přímé spojení s centrem Prahy a ke stanici metra Želivského musí využívat autobusovou dopravu. Díky tramvajovým spojům by se v budoucnu mohli pohodlně dopravit až na Karlovo náměstí nebo na Hlavní nádraží, bez nutnosti přestupu. Najde se však i část těch, kteří myšlenku zavedení tramvajového spojení nevítají s nadšením. Argumentují zejména tím, že výstavbou tratě a zastávek ztratí desítky parkovacích míst, část zeleně a zejména poklidný ráz čtvrti, který by pak narušoval hluk z tramvajové dopravy.

Nevole místních obyvatel došla dokonce tak daleko, že podepsali proti výstavbě trati petici. Trať totiž zčásti vede vilovou zástavbou a je logické, že se bouří zejména vlastníci nemovitostí, které s plánovanou dopravní stavbou sousedí. Ti se oprávněně cítí dotčeni, zejména proto, že je s projektem nikdo oficiálně neseznámil a ze strany Dopravního podniku a zainteresovaných stavebních firem chyběla ochota zorganizovat společné jednání, na kterém by místní obyvatelé mohli sdělit své názory nebo připomínky.

Majitelé přilehlých pozemků kromě výše uvedených argumentů také poukazují na to, že výstavbou tramvajové trati zmizí travnaté pásy oddělující vozovku od chodníků a komunikace se pak bude nacházet těsně vedle obytné zástavby, bez možnosti bezpečného vyjetí ze soukromých pozemků. Otázku bezpečnosti zmiňují i v souvislosti s tím, že bude hrozit více fatálních nehod s chodci, kde za větší riziko považují střet chodce s tramvají, než s automobilem nebo autobusem. Navrhují proto tramvajovou dopravu vůbec nezavádět, naopak zachovat stávající autobusovou dopravu, protože zajišťuje dostatečnou dopravní obslužnost oblasti, pouze s tou obměnou, že navrhují její elektrifikaci na trolejbusy.

Petice, která má aktuálně 332 podpisů, nyní bohužel výrazně přehlušuje zájem místních obyvatel, kteří si tramvaj přejí a kterým rychlejší dopravní spojení usnadní život. V konečném důsledku pak dochází k situaci, kdy 3 nebo 4 vlastníci pozemků vyvolají veřejné hlasování, pro jehož podporu získávají hlasy občanů, kteří v okolí ani nebydlí, čímž se zkresluje skutečný stav věci. Tramvajová trať, která by mohla přinést vyšší dopravní komfort tisícům obyvatel malešického sídliště, se kvůli iniciativě několika místních stává trnem v oku, a to se ještě ani nezačala stavět. Zde platí obecně známé pravidlo, že těch pár obyvatel, co křičí, je nejvíce slyšet. Nikoliv ta většina, která je pro.

Na jednu stranu iniciátorům petice rozumím, protože jaká je faktická možnost občana se vůči něčemu vymezit nebo bránit? Spousta lidí vlastně dumá na tím, pokud s něčím nesouhlasí, co s tím mohou ze své pozice udělat. Listina základních práv a svobod nám sice zaručuje, že ve věcech veřejného nebo jiného společného zájmu má každý právo sám nebo s jinými se obracet na státní orgány a orgány územní samosprávy s žádostmi, návrhy a stížnostmi. Kde je však ona hranice, kde končí právo jednotlivce a má převážit zájem společnosti?

Plně respektuji fakt, že realizací dopravních staveb, které jsou aktuálně plánovány, určitá část Pražanů ztratí svůj současný komfort, ať už jde o hlučnost, množství zelených ploch, možnosti parkování apod. Pak je naprosto opodstatněné domluvit se s realizátorem stavby na určitých kompenzacích. Město by mělo učinit všechna myslitelná opatření pro to, aby stávající komfort obyvatel zůstal zachovaný, například použitím protihlukových stěn, tichého asfaltu, zahloubením tratí atd. Vhodně zvolené řešení by pak mělo zajistit, že pozitiva celého projektu převáží nad jeho negativy.

Samozřejmě, vždy jsme v situaci, že nelze vyhovět všem. Ale východisko opravdu nespočívá v tom, že v této ulici nebudeme stavět tramvajovou trať, protože třem jejím obyvatelům to vadí. Dobu nelze zastavit. Je přirozené, že hlavní město se rozvíjí a přizpůsobuje aktuálním potřebám jeho obyvatel. Proto bych rád závěrem svého článku zdůraznil to, co je důležité, co je v obecném zájmu našem a generací, které přijdou po nás. I v případě malešické tramvajové trati zaznívají hlasy místních příznivců, jen jsou málo slyšet: „Pojďme být trochu velkorysejší a nebraňme se pokroku.“