Byla volba Tomia Okamury předsedou Poslanecké sněmovny pitomost?

Sejmutí ukrajinské vlajky z poslanecké budovy může být interpretováno různě, záleží na úhlu pohledu.

V posledních dnech v médiích silně rezonovala událost, že prvním krokem nového předsedy Poslanecké sněmovny Tomia Okamury bylo sejmutí ukrajinské vlajky ze sněmovní budovy. Tento krok ani nekonzultoval s koaličními partnery, což vyvolalo rozporuplné reakce jak u nově zvolených poslanců, tak u široké veřejnosti. Já osobně respektuji, že zvolení Tomia Okamury je výsledkem demokratických voleb, které proběhly na podzim tohoto roku. Rovněž plně respektuji, že mohl být a byl legitimním způsobem zvolen předsedou Poslanecké sněmovny. Přesto se domnívám, že tato volba byla chybou, a to v kontextu několika podstatných okolností.

První rovina samozřejmě souvisí s tím, jak toto gesto působí směrem navenek a jak ovlivňuje zahraničně politickou pozici České republiky. Nastupující vláda, která v nejbližších dnech pravděpodobně bude ustanovena, po celou dobu deklaruje směrem do zahraničí, že zahraničně politická orientace České republiky se nemění, což sledují nejen čeští občané, ale i země Evropské unie, Rusko, USA a další státy. Je tedy otázkou, jaký signál vysílá Česká republika z hlediska své čitelnosti tím, když říká, že se na jejím postoji nic nemění, ale zároveň první krok, který třetí nejvyšší ústavní činitel ČR udělá, je, že z budovy Poslanecké sněmovny sundá ukrajinskou vlajku. Obávám se, že takovýto krok může někdo vnímat jako signál, že postoj ČR se, pokud jde o válku na Ukrajině, mění. Nyní se zcela legitimně naši zahraniční partneři mohou ptát, jestli to, co naše vláda říká, je, nebo není pravda. Osobně si nemyslím, že situace, kdy znejišťujeme naše zahraniční partnery ohledně toho, jak moc je naše zahraniční politika čitelná, je ku prospěchu České republiky jako takové, a to nejen v otázkách směrem k Ukrajině, ale obecně. Jestliže něco říkáme, ale ostatní si nejsou jistí, jestli to myslíme vážně, pak nejsme považováni za seriózního partnera a velmi obtížně se s námi jedná. A i my pak velmi obtížně něco dojednáme. Politika jako taková se často odehrává na bázi gentlemanských dohod, na podání ruky. Tudíž ve chvíli, kdy se znevěrohodníme v očích ostatních, tak už nám tu podanou ruku nikdy nikdo nevěří, což je problém za situace, kdy budeme potřebovat něco dohodnout.

Druhá rovina směřuje dovnitř naší politické scény. Každý zkušený politik ví, že vláda by měla mít zájem, aby se svou opozicí vycházela co možná nejkorektněji. Protože politický život je pestrý a i za předpokladu fungující koalice existují otázky, na kterých je třeba hledat širokou politickou shodu, tedy i shodu s opozicí. A právě pokud možno korektní vztahy s opozicí otevírají vládě cestu, jak tuto širokou polickou shodu nalézt. Ve chvíli, kdy jsou vztahy vyhrocené na ostří nože, tak nastává situace, kterou vidíme například ve Spojených státech, kdy vztah mezi Demokraty a Republikány je vyhrocený natolik, že vznikl nejdelší shutdown v americké historii, což mělo za následek, že například američtí vojáci sloužící v Německu nedostávali výplatu a bylo jim doporučeno jít do německých potravinových bank, aby vůbec měli co jíst. Což mi osobně připadá jako naprosto absurdní stav, který je právě výsledkem extrémně vyhrocené situace. Není v zájmu žádné vlády a žádného hejtmana nebo starosty vyhrotit situaci tak, aby byl na kordy s polovinou zastupitelského sboru. Ještě si dokážu představit extrémně vyhrocený vztah s malou částí opozice, s tím, že vláda, hejtman, či starosta má korektní vztahy se zbývajícími 80% poslanecké sněmovny nebo zastupitelského sboru. Ale v současné chvíli, kdy je naše sněmovna po volbách rozstřižená cca půl na půl, resp. 108/92, tak v tuto chvíli mi jakékoliv, navíc zbytečné, vyostření situace připadá mimořádně hloupé. Objektivně lze považovat za pitomost, když nový předseda poslanecké sněmovny udělá jako první krok něco, co sice ostatním nepřipadá až tak významné, ale co maximálně naštve opozici, čímž vyhrotí vzájemný vztah. I z tohoto důvodu volbu pana Okamury musím zpětně hodnotit jako chybnou.

Třetí rovinou je vzájemná míra odpovědnosti v rámci koalice. V médiích zazněla vyjádření některých poslanců budoucí koalice, kteří nejsou členy SPD, kteří v zásadě říkají, že s tím, co pan Okamura udělal, nejsou zcela ztotožněni, že by postupovali jinak, ale nepovažují to za až tak důležitý krok. Například místopředseda sněmovny Patrik Nacher, můj kolega ze zastupitelstva hl. m. Prahy, uvádí, že je třeba rozhodnutí předsedy Poslanecké sněmovny respektovat, protože formálně je v jeho kompetenci. Ač mu to jako první krok v nové pozici nepřipadá šťastné, tak na druhou stranu vnímá, že tento akt nesymbolizuje to, že by se snížila naše ochota pomáhat Ukrajině. Jakkoliv těmto vyjádřením rozumím, domnívám se, že kolegům z koaličních stran uniká, že i oni jsou částečně zodpovědní za to, co pan Okamura dělá, protože on by bez jejich hlasů zvolen nebyl. A logicky si kladu otázku, zda si poslanci ostatních stran uvědomují, že za to, co pan Okamura v budoucnu udělá, oni tím, že ho zvolili, budou nést též svůj díl odpovědnosti.

Zajímavostí v každém případě je, že Tomio Okamura nebyl zvolen 108 hlasy, které má koalice k dispozici, ale jenom 107 hlasy. Čí hlas chyběl, se můžeme jen domnívat, jelikož se jednalo o tajnou volbu. Otázkou zůstává, zda si tím poslanci koalice náhodou nechtěli udělat alibi do budoucna. Pokud by se totiž dospělo do situace, kdy by byli koaliční poslanci voláni k odpovědnosti za to, co pan Okamura udělá, mohou vždy tvrdit, že právě já jsem ten, který ho nevolil. Což se může zdát úsměvné, ale dost možná vše ohledně jeho volby proběhlo cíleně a s jasným motivem.

Co se týče samotného aktu sejmutí ukrajinské vlajky, i já osobně tuto záležitost řeším na území Prahy 11, kde máme na budově radnice ukrajinskou vlajku vyvěšenou. Pravidelně dostávám dotazy od spoluobčanů, jak dlouho ještě vyvěšená zůstane. Jelikož se v tuto chvíli nelze opřít o žádné legislativní nařízení, tak záleží jen na přístupu dané obce nebo městské části. S kolegy z radnice Prahy 11 nyní pracujeme na návrhu řešení, jak k dané otázce v obecné rovině do budoucna přistupovat. Dosud totiž platilo jen pravidlo, že na budově úřadu pražské městské části se vyvěšuje vlajka ČR, hlavního města Prahy a vlajka se znakem dané městské části. V rámci státních svátků se vyvěšuje česká vlajka na další určená místa. Naše městská část ještě při příležitosti specifických výročí vyvěšuje vlajky na podporu spřízněných vztahů, např. tibetskou vlajku a podobně. Ohledně korektní doby trvání vyvěšení ukrajinské vlajky není jednotný přístup ani mezi jednotlivými pražskými městskými částmi. Mnohé radnice ji již sundaly a jistě nadejde čas, aby byla sejmuta i z budovy našeho úřadu. Věřme, že se tak stane brzy, s vidinou možného příměří nebo dokonce úplného ukončení války.