Levá ruka neví, co dělá pravá

Dnes si uvedeme na pravou míru jeden rozšířený a častý omyl z kategorie základních politologických definic.

Rád čtu v novinách sloupky Martina Švihly. Z jeho řádků na mě vždy dýchá pocit, že je to slušný a dobrý člověk, který to má v hlavě srovnané a snaží se část své moudrosti předat druhým, aniž by se nad ně přitom povyšoval.  Ve svém posledním textu nazvaném „Setkání“ se ale podle mého velmi mýlí, když definuje rozdíl pravice a levice jako konflikt mezi jedincem a společností. Není přitom jediný, kdo to tak vnímá.

Pravicově smýšlející člověk samozřejmě ví, že bez společnosti by sám nepřežil. Chápe, že daleko lepší než být Robinsonem na pustém ostrově, je soustředit se na něco, v čem vyniká, a zbytek potřebných věcí směnit s ostatními, kteří vynikají zase v něčem jiném. Říká se tomu komparativní výhody a je to jedna ze základních ekonomických lekcí. Umí i pomáhat druhým. Možná jen proto, že nechce před ostatními vypadat špatně, možná proto, aby ulevil svědomí, že je bohatý, když jiní nejsou, a možná mu to prostě a jednoduše dělá radost. Každopádně to umí, a dokonce velmi dobře. Není to žádný démon, který se za svým štěstím žene přes mrtvoly druhých.

Vadí mu jediné – když mu druzí chtějí nařizovat, jak má žít. A to je skutečná podstata sporu mezi pravicí a levicí, nebo spíš mezi svobodou a autoritářstvím.

Rozumím poselství článku pana Švihly – dialog místo hádky, spolupráce místo nepřátelství. To je v pořádku. Ne vždy může být po mém, kompromis je nezbytný. Ze svých postojů a hodnot bychom však přitom slevovat neměli, jinak nás dříve či později budou ovládat ti, kteří žádné hodnoty nemají.

A možná se to už děje…