Demokratický deficit

V Polsku ohrožena demokracie, lidská práva a právní stát – odhlasováno se vší parádou ve francouzském Štrasburku.

Ve svém minulém blogu jsem si trošku zavařil. Napsal jsem, že „nezbytnou součástí [demokracie] je ochota smířit se s názorem protistrany a schopnost uznat porážku“. Podle této poučky bych se tedy měl dnes zařídit a uznat, že názor 513 MEPů byl jiný než můj a toho času ve většině. Porážku uznávám, zároveň však uznávám, že jsem se prve dopustil jisté nepřesnosti.

Uvedená definice totiž platí při splnění nejméně dvou dalších podmínek:

Zaprvé musí být území, o kterém je hlasováním v zastupitelském orgánu rozhodováno, dostatečně homogenní. Demokracie je od řeckého slova démos, lid. Tento lid může mít různé názory na to, jak své záležitosti uspořádat, musí však sdílet nezbytný základ a ochotu koexistovat společně v jednom útvaru. Když to nefunguje, přicházejí rozpory – vidíme to u Basků a Katalánců ve Španělsku, u Kurdů v Turecku, viděli jsme to na Balkáně… Někdy dojde k poklidné dohodě jako v případě rozdělení Československa, někde se to sice vnitřně mele, ale bez závažnějších konfliktů, to jsou třeba Valoni a Vlámové v Belgii, někde dochází k teroru nebo až k občanským válkám, občas uměle přiživeným.

Současná post-moderní panevropská doktrína považuje národy a národní státy za zpátečnický přežitek a kořen všeho zla a válek, pročež se je usilovně snaží vymýtit a nahradit univerzálním euro-člověkem. Takový člověk by pak žil smířen s tím, že rozhodnutí padají v Bruselu, tak jako je obyvatel Montany nebo Nového Mexika vcelku smířen, že o něm rozhodne velký bílý otec ve Washingtonu. V Evropě tomu tak ale zatím stále není, stále jsou Britové s britskými zájmy, Němci s německými, Poláci s polskými atd. To by se časem mohlo otupit, ale jelikož technokraté budující „ever closer union“ nechtěli čekat a přirozený vývoj předběhli (novou směrnici na adekvátní převýchovu mládeže zavedli teprve tento týden), tak dnes spíš hrozí, že postupně se vynořující odstředivé síly vzájemných antipatií Unii zase brzy roztrhají. Takový vývoj asi skutečně nahraje Rusku, ale strašení Putinem je skutečně chabý argument na všechny evidentní problémy dnešního evropského společenství. Čím víc je používán, tím méně na nespokojené lidi funguje – a tím víc je používán…

Druhá podmínka je ještě zásadnější – není možné „demokraticky“ hlasovat o čemkoliv. Není možné, aby lidé zavření v místnosti hlasovali o tom, koho pustí na záchod. Není možné, aby dva muži a žena hlasovali, kdo s kým bude spát. Není možné, aby dva vlci a jehně hlasovali, kdo bude k večeři. Lépe řečeno – možné to je, dokonce to splňuje definici demokratického rozhodnutí většiny, ale nemá to pranic společného se svobodným světem a životem.

I v tomto má Evropská Unie zásadní nedostatky. Bohužel se to dnes netýká jen Bruselu, ale skoro každé vlády, včetně té naší. Všude sedí celé zástupy činorodých lidí, kteří tráví dny tím, jak ostatním, kteří je platí ze svých daní, co nejlépe zregulovat a naplánovat život. Většina z nás si zanadává, když z toho vypadne nějaká evidentní konina, obecně však máme tendenci věřit, že jde pouze o navolení správných lidí na příslušná místa, málokdo pochybuje o systému jako takovém.

Asi na tom nejsou o nic lépe ani v tom Polsku. Aby však Poláky mentorovali ti, kteří jsou sami s demokratickými principy na štíru, je na pováženou.