Totalita v nás (2)

Druhá část příběhu začíná koncem šedesátých let dvacátého století.

Je to doba, kdy nastupuje poválečná generace, doba války ve Vietnamu a sexuální revoluce, doba relativizace tradičních hodnot a rozvolnění určitého morálního dozoru, který vykonávala společnost sama nad sebou. Spouští se proces, který lze do značné míry hodnotit pozitivně, neboť společnost sociálně a názorově dále otevřel a vytvořil prostor pro technologický a společenský pokrok v následujících minimálně třiceti letech.

Vzniká nová levice a je na pochodu. Progresivistům se v posledních cca padesáti letech povedlo naplnit Gramsciho ideu dlouhého pochodu institucemi a získat klíčové pozice v mediální a akademické sféře, odkud zásadním způsobem ovlivňují politiku.

Jedna věc je získat mocenské pozice, druhá věc je uhájit je.

Faktickým zakladatelem ideologie nové levice byl italský komunista Antonio Gramsci (+1937) - byť jeho pohrobkové se k němu většinou nahlas neznají a mnohým je opravdu neznámý. Je to logické, neb typická sekta má vnitřní kruh zasvěcených a masu prostých věřících a Gramsci je téměř jistě jen pro zasvěcené.

V každém případě Gramsci (+1937) problémy s udržením moci předvídal a vytvořil ideu kulturní revoluce, která vytvoří nového člověka…

Jsou to progresivisté, kdo se dnes považuje za společenské elity. Jejich pozice jsou silné, ale kulturní revoluce teprve probíhá – je to ona kulturní válka kolem nás.

To, co v šedesátých a sedmdesátých letech vzniklo jako proces otevření společnosti a přijetí menšin všeho druhu, ovšem velmi rychle zplaňuje. Jasně patrné to začíná být od devadesátých let.

Do té doby tu byl Sovětský svaz a studená válka hrozila přejít v horký konflikt. V takové situaci dost dobře nešlo provést revoluční destrukci společnosti, neboť taková společnost se mohla stát kořistí leninské hereze marxismu, o což kupodivu nestála ani nová levice.

Rozpad sovětského impéria a faktická smrt leninismu vede novou levici ke snaze rychle dokončit revoluční proces. Problém nastal v okamžiku, kdy většinovou společností dosud kladně přijímané hodnoty typu tolerance menšin byly převráceny do gardu diktatury, kterou by tyto menšiny prováděly.

Vrací se marxistická představa diktatury proletariátu, jen už neexistující proletariát je nahrazen ať už opravdu nebo aspoň hypoteticky znevýhodněnými menšinami.

Za Atlantikem to mají jednoduché, mají tam své černochy a indiány a inuity. Bílí Američané jsou tak vedeni ke studu za to, že se před čtyřmi sty lety jejich předkové v Americe usadili a za otroctví, které neexistuje už sto padesát let. Mimochodem Arabům statisíce bílých otroků ze stejného období nikdo nevyčítá.

Evropanům se vyčítá koloniální minulost. Zkouší se to dokonce i na ty státy a národy, které nikdy žádné kolonie neměly.

Pokud to náhodou nezabírá, mále tu pořád ještě sexuální menšiny. Pikantní je, že za jednu z takových menšin považují ideologové nové levice ženy, kterých je v populaci cca 51%.

Původně tu bylo LGB, pak přišlo LGBT a dnes už tu máme LGBTQ+, neb celý ten rozsah pohlaví či genderů už si nikdo nedokáže zapamatovat.

Mysleli to jistě dobře…
Přetažení relativizace tradičních hodnot do absurdna spustilo konzervativní reakci – dalo by se říci kontrarevoluci.

Progresivisté, kteří spoléhali na dlouhodobě budovaný monopol na veřejná media, byli zaskočeni vývojem technologií. Konzervativci získali v sociálních sítích platformu, na která je zviditelňuje. Rozběhla se otevřená kulturní válka, jejíž závěr je v nedohlednu.

Začíná být jasně patrné, že woke a zelená témata, stejně jako přehnaná evropská integrace, s sebou nesou náklady, které hrozí vést k chudnutí společnosti. A nositelé těchto témat ztrácejí podporu.

Pokud zrušíme individuální mobilitu - tedy dostupná auta - škrtli jsme jeden z největších výdobytků, které nám dala druhá polovina dvacátého století.

Pokud vědomě a uměle zdražujeme energie, zdražujeme v konečném důsledku úplně všechno a zásadním způsobem zvyšujeme životní náklady. Pokud přitom říkáme, že to nevadí, neb těm, co na to nebudou mít, dáme sociální dávky z těch peněz, o které jsme jim uměle navýšili životní náklady, likvidujeme motivaci lidí pracovat. Pokud člověk s vyšším příjmem bude mít na konci stejně jako ten s nižším příjmem, protože mu to dorovná sociální dávka, sežene si brzo ten s původně vyšším výdělkem nějakou pohodlnější, byť hůř placenou práci - dostane přeci sociální dávku a ta mu příjem dorovná. Kde se pak vezmou prostředky na ony sociální dávky, je lépe se neptat.

Jisté je, že na konci bude chudá společnost, která bude bojovat o základní přežití a na ekologii ani nevzdechne. Je to vlastně model kolapsu a regenerace, kdy po kolapsu vznikne mnohem jednodušší společenská struktura - dokonce struktura s potenciálem růstu. Otázka ovšem je, kdo z nás se chce toho experimentu účastnit.

Progresivistické elity nabízejí lidu budoucnost, o kterou lid nemá tak úplně zájem, a lid sám tyto lidi za elitu nepovažuje.

Narůstá poptávka po změně společenských priorit – po změně směru. Změna směru ovšem znamená také výměnu elit.

Ti, kterým hrozí ztráta pozic, se samozřejmě brání. Zbraněmi nové levice je ostrakizace, nenávist, dezinformace – a přesně podle Orwella, také obviňování druhé strany právě z těch hříchů, kterých se sami dopouštějí.

Jsou to tyto kruhy, které se snaží vědomě a programově likvidovat názorovou pluralitu společnosti.

Jestli si uvědomují, že tím likvidují i demokracii, těžko říci.

Je ale pravděpodobné, že uvědomují a je jim to lhostejné, neboť neomarxistickým progresivistům o demokracii nikdy nešlo – demokracie pro ně vždy byla jen nástrojem k uchopení moci.

Samozvaná elita by ráda zavedla fakticky oligarchický systém – jakousi „expertokracii“. Chtěli by společnost rozdělil na ty moudré a probuzené (woke) a vládnoucí a na ovládaný plebs.

Ano, progresivistická elita má dočasnou výhodu v asymetrickém přístupu k veřejným médiím, který ji jednoznačně zvýhodňuje. Ale ta výhoda je jen dočasná, a proto musí spěchat nebo dostat pod kontrolu sociální sítě. Proto se situace vyostřuje.

Střet o hlavy a srdce
Jsme uprostřed střetu o cenzurování sociálních médií. Tyto pokusy jsou vedeny z úrovně státního a eurounijního aparátu - viz pokus o vydírání sítě X ze strany Evropské komise, který ovšem Elon Musk natvrdo zveřejnil.

Pokusy o zavedení cenzury mají zakonzervovat monopol úzké „elitní“ skupiny profesionálů na informační toky a udržet tak tento nástroj moci v rukou politické třídy. V pluralitní společnosti se takový záměr nemůže zdařit. Nikdo ovšem nemůže zaručit, že společnost pluralitní zůstane.

A tady se nám obě větve příběhu spojují. Spojují se v bodě hodnotové krize společnosti, která je ale fakticky mocenským střetem demokracie s neomarxismem – a nedá se říci, že by demokracie právě vítězila.

Ze strany nové levice bude v každém případě sílit tendence vnutit společnosti jeden názor, jednu „správnou“ ideologii. Budou sílit pokusy vložit do hlav a srdcí lidí to jediné správné woke a zelené přesvědčení. Ano, je to kulturní revoluce nebo aspoň pokus o ni – a co je pokusem o nastolení totality, když ne toto?

Totalita pro všechny
Určitě nepodléhejme iluzím, že probíhající střet bude vždy pouze názorový. Dá-li Bůh, pak pouze názorovým zůstane a fyzické zbraně zůstanou jen v rukou narušených jednotlivců, kteří se s pocitem, že zachraňují svět, pokoušejí vraždit politiky, jejichž názory nejsou dostatečně nebo vůbec woke. Nikdy se ale nedá vyloučit, že střet názorů a ideologií, přeroste ve fyzickou konfrontaci. Společnost uvržená do duality je k tomu mnohem náchylnější než společnosti názorově připomínající levhartí kůži.

Budiž nám výstrahou Válka Severu proti Jihu, Španělská občanská válka, konec Výmarské republiky... Nikdy nepodléhejme iluzi, že to byla jiná doba a teď už se to stát nemůže. Naše současná společnost má sice internet a mobilní telefony, ale od těch uvedených se sociálně příliš neliší - snad jen díky informačním technologiím jsme schopni radikalizovat se rychleji než generace našich dědečků.

Je tedy totalita v nás?
V některých ano – kupodivu především v těch, kteří se nám snaží vštípit své (nikoli naše) dobro. Pokud ale bude i nadále sílit kulturní střet, pak nakonec opravdu může být totalita v nás všech.

Střetnou se dvě totality a jen jedna přežije. Už to tady párkrát bylo a vždy to stálo spoustu životů - a není důvod si myslet, že tentokrát by to mělo být lepší.