Pane Šebesto, v druhém díle svého cyklu "Totalita v nás" jste zapomněl otevřít diskusi. Pokud jste ji otevřel u prvního dílu, nedává smysl, když chybí u dílu č. 2. Navíc jde o užitečnou zpětnou vazbu.

Přidám ještě jednu osobní poznámku. Autor píše, že profese novináře byla po dvě staletí výlučná, že dávala jejímu vykonavateli privilegium oslovit široké publikum a formovat jeho názory – a především ho řadila k vládnoucí třídě. Dodává, že z hlediska hmotného patřila vždy většina novinářů k „navoněné bídě“, ale existuje i kapitál prestiže, který umožňuje i tomu, kdo má hluboko do kapsy prožívat sladký pocit výlučnosti, případně sounáležitost s těmi až úplně nahoře.--- Působil jsem po revoluci tři desítky let externě jednak v soukromém (osm let) jednak ve veřejnoprávním (bezmála 22 let) rozhlase a nikdy jsem pocity popsané autorem neměl. Možnost oslovit široké publikum je samozřejmě privilegium, ale vede víc než k čemu jinému k pokoře a vědomí odpovědnosti A ten příšerný pocit, když člověk udělal neúmyslnou chybu (jsme jenom lidé), ten bych nikomu nepřál. Nepopírám, že někteří novináři mohli nebo mohou mít pocit výlučnosti, ale pocit sounáležitosti s těmi až úplně nahoře? Ten jsem rozhodně neměl. A to měl člověk na novinářský průkaz přístup ke skutečným politickým elitám, počítaje v to i prezidenta nebo předsedu vlády.

Krátce k následující pasáži článku: "Když římský císař Theodosius I. (+395) prohlásil křesťanství za jediné v říši přípustné náboženství, nastolil v Evropě křesťanskou totalitu, která trvala až do chvíle, kdy Martin Luther přibil na vrata kostela ve Wittenbergu svých 95 tezí (1517). Evropská společnost s reformací fakticky přijala názorovou pluralitu." To je jistě pravda, nicméně z českého pohledu můžeme téma náboženské plurality rozšířit. Když byly Lutherovi dva roky, tedy v roce 1485, uzavřeli v Kutné Hoře utrakvisté a katolíci (to je přijímající pod obojí a pod jednou) náboženský mír, který můžeme považovat za jakýsi předstupeň budoucí evropské náboženské plurality, která samozřejmě s Lutherem a jeho reformací (a jistěže i s Kalvínem a jeho reformačním dílem) úzce souvisí. Kutnohorský náboženský mír dokonce předčil o 70let mladší říšský Augsburský mír; ten prosadil zásadu, že poddaní musí být stejného vyznání jako jejich vrchnost, zatímco kutnohorské ujednání garantovalo náboženskou svobodu i pro poddané. Samozřejmě že se týkala pouze utrakvistů a katolíků, na tehdy existující skutečně reformační církev, Jednotu bratrskou, se Kutnohorský mír ještě nevztahoval. Jako Češi můžeme být hrdí na to, že jedna z cest vedoucích k evropské náboženské toleranci má svůj počátek v Českém království. To jsem chtěl svým příspěvkem připomenout.

Pokud by nebyl náš národ po staletí tak zbabělý (ano i dnes je stále zabbělý) taky by se jim min. na průvody, volby, akce Z (vše nepovinné vykašlal jako já) je jasné, že statečných, kteří by třeba podepsali chartu, dali by bombu před budovu KSČ (JAK se v minulosti opravdu stalo) je minimum. Ale pokud národ ohne hřbet i před malichernýma věcma, tak mu není pomoci. Ještě ve volbách v roce 1986 byla účast snad 99,98% a po revoluci byla drtivá většina takových lidí pasována národem na komunistobijce. Smutné.

Vaše statečnost je vskutku obdivuhodná. Mistrně plivete i na národ. A jistě máte řadu potvrzení coby účastník ,,ixtých" odbojů

Píšete: "Jisté je, že kromě slova pluralita používaly devadesátkové mluvící hlavy s oblibou slovní spojení „totalita v nás“. Vyprávěly nám, že jsme vlastně nedokonalí, mentálně postižení totalitou minulého režimu, ze které stejně nedokážeme vystoupit"

Obávám se, že jste úplně zářný příklad tohoto tvrzení. A váš článek to dokazuje.

To může kdokoli napsat i o vás. A že to dokazují vaše rekce v diskuzích. Kdo bude mít pravdu ? A kdo o tom rozhodne ?

Když to budu například já, tak vám řeknu, že ta totalita je ve vás. Protože vy v diskuzích razíte hesla, ne nepodobná těm komunistickým:

- Lež není názor

- Táhni do ruska

- kolaborante

- Sláva Ukrajině