Totalita v nás (1)

Tu správnou totalitu jsem nezažil. Rozum jsem začal brát na začátku sedmdesátek, spolu se začátkem husákovské normalizace. Režim to byl dusný a sterilní, ale ta správná totalita to nebyla.

Husákovský režim vyžadoval od občanů veřejné akty loajality (účast na Prvním máji, na brigádách akce Z...), ale do hlav se jim už vlomit nepokoušel.

Doktor Husák nebyl hloupý a věděl, že by mohly nastat situace, kdy by ani sovětské tanky nebyly dost a on by mohl přijít nejen o své místodržitelské křeslo (formálně se to jmenovalo generální tajemník KSČ a prezident republiky), ale i o ten protektorát (správně se tomu říkalo Československá socialistická republika) jako takový.

Ta správná totalita se nespokojí s formálním aktem loajality – chce stvořit svého člověka, který v ni věří, je s ní vnitřně propojen. Takovou totalitu zažili v padesátkách mí rodiče, já už ne.

Husákovský režim (už fakticky bez Husáka) padl spolu se sovětskou koloniální nadvládou ve Střední Evropě. Nastal čas divoké a nespoutané svobody let devadesátých. Byla to krásná a opravdu svobodná doba, kdy byla společnost opravdu otevřena mnohosti názorů. Slovo pluralita tehdy až zahlcovalo média - a nebyla to formalita.

Kdo tu dobu nezažil nebo si ji už nepamatuje, ať si pustí pár dílů České sody a diví se, co tehdy dokázala vyprodukovat dnes zcela prudérní Česká televize. Byl to humor třeskutě dravý, nekorektní a občas tak černý, že snad někdy před tím musel česat bavlnu kdesi v Jižní Karolině.

Dobré věci ale zpravidla netrvají příliš dlouho a s přelomem tisíciletí přituhlo.

Devadesátky a mluvící hlavy

Jisté je, že kromě slova pluralita používaly devadesátkové mluvící hlavy s oblibou slovní spojení „totalita v nás“. Vyprávěly nám, že jsme vlastně nedokonalí, mentálně postižení totalitou minulého režimu, ze které stejně nedokážeme vystoupit. Vyprávěly o tom, že překonat totalitní mentalitu dokáže jen pár vyvolených, jen elita...

Nejdřív jsem nechápal, ale časem mi došlo, že ta „elita“ mají být oni, že oni budou rozhodovat, koho do té „elity“ přijmou a my ostatní jsme plebs, který, který bude poslouchat a věřit.

Nějak to celé zavánělo elitářstvím a totalitou – totalitou v nich.

Každá totalita potřebuje ideologii, jinak by nemohla být totalitou. Společnosti může vládnout úzká vrstva pragmatické oligarchie nebo vojenská junta, ale bez ideologie penetrující nějakých dvacet nebo spíš třicet procent společnosti jsou takové režimy nestabilní a sotva přežijí své tvůrce.

Totalita mluvících hlav z devadesátek svou ideologii importovala ze Západu. Převzala lidskoprávně-zelené blouznění euro-americké liberální levice, která ve skutečnosti vůbec není liberální. Je neomarxistická v nejlepších tradicích Frankfurtské školy.

Ono se to na první pohled ani pamětníkovi nezdá, ale proti dostavbě Temelína bojující Jihočeské matky (za veřejné peníze z Horních Rakous) vznikly v březnu 1992.

Kjótský protokol byl podepsán v prosinci 1997 - a to už byla klimatická panika šířena hezkých pár let. Pozdější první klimatický guru Al Gore v té době místoprezidentoval Bilu Clintonovi a usilovně se na celé věci podílel.

Transparency International nám už v té době vykládala, jak jsme zkorumpovaní. Vyvozovala to ne ze statistiky, ale z obecného pocitu v populaci a my jsme jí to naivně žrali.

A už jsme tehdy poslouchali neuvěřitelné historky o politické korektnosti za Atlantikem a nevěřili jsme, že by snad i tady…

Od poloviny devadesátých let se tak začala zvolna prosazovat nová vládnoucí třída – třída těch uvědomělých a vědoucích, třída těch, kteří vědí, co je pro nás dobré a správné lépe, než my sami.

Tam to celé zase začalo a my už třetí desetiletí můžeme pozorovat narůstající polarizaci společnosti - nejdřív plíživou, kdy jsme jen někteří slyšeli trávu růst, až po tu dnes vědomě dovedenou až do podoby kulturní války.

Jsme tu opět my, co chceme být sami za sebe a oni, kteří by chtěli být za nás všechny. Je to tak trochu jako za Husáka a jeho normalizace, jen ti „správní“ se už nepoznají podle vlastnictví červených knížek (přesněji stranických průkazů) v kapsách sak.

Raději bez plurality

Demokratická společnost se z podstaty věci vyznačuje pluralitou názorů a ochrana této plurality je jedním ze základních prvků demokracie.

Pokud žijeme v zastupitelské demokracii, pak tato musí zastupovat všechny, tedy i marginální názory a jakákoli snaha o ostrakizaci kohokoli tento systém rozbíjí.

Jedna z věcí, která vypovídá o stavu společnosti, ale také ji formuje, je jazyk. Povšimněme si frontálního útoku na jazyk ze strany aktivistů politické korektnosti nebo transgenderu. Když čteme, že někdo použil slovo na N (ano, je to negr) vzpomeňme si na Orwela a na slova a jména, která se nevyslovují.

Zajímavou kategorií jsou módní slova. Povšimněme si, že kdysi tak módní slovo pluralita už nejen že není módní, ale dokonce zcela zmizelo ze společenského diskursu.

Od časů přijímané mnohosti názorů jsme prošli procesem, na jehož konci je stav, kdy se jednotlivé názorové skupiny slily do větších celků a soustředí se podél názorového zlomu mezi progresivismem a konzervativismem. Ne snad, že by názorové rozdíly na té či oné straně zlomu zanikly, ale staly se méně závažnými, byly utlumeny ve prospěch dominantního názorového rozporu.

Výsledkem je, že společnost se jeví jako názorově dualistická.

Vědomě vedeme střet o hodnoty (progresivní, či konzervativní) a už méně vědomě o strukturu společnosti jako takové.

Fakticky jsme se rozdělili na ty, kteří přijali ideologii nové politické třídy a na ty ostatní, kterým je to částečně jedno a částečně tvoří opozici vůči snahám vytvořit jednobarevnou společnost.

V Čechách to začalo účastí Zelených v Topolánkově vládě (2006-2009). Na lidi jako Džamila Stehlíková nebo Dana Kuchtová (mimochodem jedna Jihočeská matka), nedej Bože Kateřina Jacques jsme se dívali jako na partu exotů, jenže když se podíváme na současnou politickou scénu, tak se tihle někdejší exoti zdají být až nezajímaví, neb zapadnou v davu stejných nebo radikálnějších. A až na výjimky to jde napříč stranami.

Když římský císař Theodosius I. (+395) prohlásil křesťanství za jediné v říši přípustné náboženství, nastolil v Evropě křesťanskou totalitu, která trvala až do chvíle, kdy Martin Luther přibil na vrata kostela ve Wittenbergu svých 95 tezí (1517).

Evropská společnost s reformací fakticky přijala názorovou pluralitu.

Trvalo ještě dvě stě let, než pluralitu názorů explicitně formulovali osvícenci, ale už přijetím reformace vznikla otevřená společnost. Ta otevřená společnost, o které posléze píše Karl Popper (+1994), která zažila hospodářský a sociální pokrok, jaký v jiných společnostech nemá obdoby. Střet idejí se ukázal být motorem sociálního a ekonomického pokroku.

Budiž řečeno, že účast v první linii tohoto střetu byla dána jen nemnohým. Byla dána intelektuálním elitám. Ty zahrnovaly politickou třídu, akademickou sféru a v průběhu času čím dál víc sílící vrstvu mediálních specialistů - novinářů.

Příběh konce monopolu

Profese novináře byla po dvě staletí výlučná. Dávala jejímu vykonavateli privilegium oslovit široké publikum a formovat jeho názory – a především ho řadila k vládnoucí třídě. Z hlediska hmotného patřila vždy většina novinářů k „navoněné bídě“, ale existuje i kapitál prestiže, který umožňuje i tomu, kdo má hluboko do kapsy prožívat sladký pocit výlučnosti, případně sounáležitost s těmi až úplně nahoře.

Každý monopol má ale své předpoklady a své limity. Monopol žurnalistů vyrůstal z relativní nákladnosti tvorby fyzických médií - novin, časopisů... a ještě větší nákladnosti provozování rozhlasu či televize.

S přelomem tisíciletí ale přišla revoluce komunikačních technologií. Otevřel se širý svět internetu, který změnil planetu v digitální vesnici.

Internet s sebou přinesl sociální média, která fakticky lámou monopol žurnalistické kasty. Publikovat na sociálních sítích dnes může prakticky kdokoli a do jisté míry i cokoli.

Třída mediálních profesionálů tu vede marný boj o zachování svého monopolu – a co je podstatné, o svou příslušnost ke společenským elitám.

To je jedna větev našeho příběhu, která vypráví o ztrátě pozic části elity.