Na řemeslo se nehodí, tak ať má aspoň tu maturitu

Když děti odrostou a přestanou být základní školou povinné, otevírá se otázka co dál. Pokud školní výsledky nejsou oslnivé, mohou se zajisté vyučit řemeslu a živit se prací vlastních rukou. Dobře zvládnuté řemeslo, je věc nesporně úctyhodná. No ale znáte to, právě ty naše děti mají vždycky na víc, určitě aspoň na tu maturitu. Dát průchod svým ambicím a rodičovské lásce není složité.

Maturita se dá koupit. Není třeba podplácet maturitní komisi, postup je zcela legální.

V devadesátých letech vznikaly v hojném množství soukromé střední školy. Jejich úroveň byla a je nejrůznější. Jsou soukromé školy soupeřící kvalitou s tím nejlepším, co nabízí veřejné školství. Jsou ale i ústavy, o kterých je hanba mluvit. Maturita z jedněch i druhých je ale de jure táž.

Východiskem pro potomka s výsledky na dolní hranici průměru může být ne zcela prestižní soukromá škola. Většina z nich nabírá žactvo dle průměrného prospěchu ze základních škol (průměr dvě, včetně tělocviku a hudební výchovy je pořád ještě výborný). Má-li škola přijímací zkoušky, požadavky na uchazeče jsou vstřícné přijetí. Kdo je přijat, má zaručeno opatrné a vlídné zacházení.

Zárukou zacházení je školné. Student, to je jistá měsíční platba, se kterou není dobré hazardovat. Pokud je potomek ochoten se alespoň občas dostavovat k výuce, pokud není kázeňsky zcela nezvladatelný nebo vyloženě nevzdělatelný, bude opatrně proveden čtyřmi postupnými ročníky. Na jejich konci je maturita o jejímž obsahu rozhoduje škola.

A není to ani tak drahé. Celá docházka se dá pořídit již cca od osmdesáti tisíc korun českých. Když se to rozpočte do čtyř let - splátky ze spotřebního úvěru přijdou dráž.

Výsledkem je, že tu máme maturanty a maturanty. Jedni jsou z gymnázií a lycejí, kde se pořád ještě žactvo nešetří. Než se student dobere maturity, dostane pěknou dávku vzdělání a taky pořádně zabrat.

Druzí jsou po čtyřech letech hájení vzděláni tak, tak…

Budiž spravedlivě řečeno, že mezi oběma extrémy se nachází široký prostor slušného vzdělávacího standardu. Ten naštěstí ještě pořád produkuje většina středních škol ať už je zřizuje kdokoli. Problém je v tom, že úroveň vzdělání i maturit z obou konců škály je nesrovnatelná.

Tři ministry nazpět to došlo i ministerstvu školství. Vznikla idea státem garantované maturity. Myšlenka zajisté dobrá a spasitelná, jenže…

Už první ověřování skončilo nehoráznou ostudou. Ve zkušebních testech, které opustily ministerstvo byly chyby.

Nakonec se státní maturita dostala do školského zákona, aby byla následně novelou odsunuta – když se nic nezmění, pak na rok 2010. Je za tím neschopnost ministerstva nebo lobing soukromých škol?

Nic optimistického, ale jsou horší věci. V poslední verzi se totiž objevily dvě úrovně státní maturity.

Ne, nejsem odborník na školství. Na počátku svého profesního života jsem sice byl dva roky pedagogem, ale to už bude dobrých pětadvacet let. Na tohle ale ještě stačím, to je záležitost obyčejného selského rozumu.

Máme-li dvě úrovně maturity, pak k čemu je dobrá ta jedna a k čemu ta druhá. Vysoké školy se zohledňovat úroveň maturity v přijímacím řízení nechystají a myslet si, že ji zohlední zaměstnavatelé je naivní.

Poslední, co se provalilo je, že maturitu na nižší úrovni je schopen složit i dobře připravený deváťák.

Když byla ještě paní Kuchtová ministryní školství, vysvětlovala nám, že stávající středoškolské studium je zbytečně náročné. Že to půjde tak rychle, to jsem se nenadál.

Napadá mne velmi ošklivá myšlenka, že loby soukromých škol dostala co chtěla. K maturitní zkoušce na úrovni znalostí deváté třídy základní školy dovedete po čtyřech letech přípravy i průměrně nadaného primáta.

Na solidních středních školách se bude skládat vyšší úroveň maturity, jen je otázkou, jestli pro jejich studenty nebude nový systém demotivující.

Vlastně se nic nezmění. Dál tu zůstane maturita a maturita, jednu si student odpracuje a druhou odsedí.

Ještě jedno se naštěstí nezmění. Ti, kteří dostanou na kvalitních školách kvalitní vzdělání, budou nakonec přeci jen lépe připraveni pro život. V praxi nezáleží na tom, jaký kdo dostal papír. Vzdělaní lidé jsou připraveni být flexibilní, jsou schopní učit se nové. To se cenilo vždycky a cení se to i dnes.

S kvalitou vzdělání nám ministerstvo školství viditelně nepomůže. Zůstává tak na nás, vysvětlit svým dětem (tak, aby to pochopily, aby to přijaly, aby to pro ně nebyla fráze), že se učí pro sebe.