Na onen svět s hojnou účastí

Tak jsem byl dneska na funuse – nevím tedy komu, ale jemu na tom možná nesešlo.

Byl to sebevrah, ovšem ne tak úplně obyčejný. Když se spořádaný občan rozhodne, že z toho, či onoho důvodu je čas jít, spolyká svou tubu prášků na spaní a…

Dozví se to pár blízkých a nějací ti známí – život jde tak nějak dál.

Jsou ovšem tací, co na onen svět míří „s muzikou“. Když byly pohřbívání vládcové dávných říší, odcházeli s nimi manželky a nejvyšší hodnostáři dvora. Časem se ukázalo, že je to poněkud náročné na zdroje a tak to řešily různé symbolické náhražky. Ještě později se pořádaly alespoň monstrózní funusy.

To nutkání vzít někoho s sebou nebo to dát alespoň náležitě na vědomí, to někde v koutě duše asi zůstává. Když to pak na toho člověka přijde, může se stát „bujným skokanem“.

Je to ve městě Praze taková tradice. To se prostě na stanici metra Muzeum (nejlépe na trase C) vrhnete pod soupravu. Tedy vy to s největší pravděpodobností nepřežijete, ale zastavíte půlku města.

Pár desítek tisíc lidí uvízne na stanicích zablokované tarasy. Dalších pár tisíc uvízne na silnicích, když zjistí, že metro nejede a vyrazí auty. Zprávu o tom do pár minut přinesou internetové deníky.

Je to sukces, takou účast na odchodu z tohoto světa snad neměl ani generalisimus Stalin.

Udělal to tak i ten dnešní skokan. Vlastně si nás tak na chvíli vzal s sebou.

Jestli se mu tak lépe odcházelo, tak nechť je mu to s pánem Bohem přáno – tu hodinu nějak oželím.

Možná, by mohl dopravní podnik zavést takovou službu, že by do hlášení o odstávce uváděl i jméno toho člověka. Bylo by to takové lidské. Takhle to byl je bezejmenný „bujný skokan“.

Snad ještě poznámka závěrem - za posledních deset dní to bylo po druhé.

A tak vy, kteří si právě vyhlížíte svůj vlak metra – že pod ním jako odjedete na věčnost, nespěchejte, dejte nám nedobrovolným účastníkům trochu času, ať nám ty Vaše odchody nezevšední.