Danajský dar předsednictví

Skončil kongres ODS. Mohlo by se zdát, že končí doba nehybnosti mezi volbami a kongresem.

Otázka zní: „Změnilo se něco?“

Na odpověď je ještě brzo, ale nejspíš nezměnilo.

Mirek Topolánek míří do druhé půle svého vládnutí se stranou, která je stejně rozpolcená jako před kongresem. Minimálně jeden z jeho koaličních partnerů (zelení) se nachází ve stavu naprostého rozvalu.

Druhý koaliční partner (lidovci) je tradičně tajnosnubný a jeho vnitřní bouře se na veřejnosti objevují jen výjimečně. I tady lze ale při pozorném pohledu na hladinu spatřit vlny.

Máme vládu, která se neopírá o reálnou většinu ve sněmovně. Vláda má projít rekonstrukcí, ale v této situaci to může být nejvýš šoupání postelemi z pointy jednoho starého vtipu.

Jaké reálné problémy stojí před touto vládou?

Míříme do ekonomické krize, jejíž rozsah je těžko k odhadnutí. Objevují se různé scénáře. Jedno je na nich zajímavé. Každý další je o něco pesimističtější. Poslední už zvažuje možnost, že krize přeroste do deprese.

Končí první dekáda prosince a Česká republika nemá schválen rozpočet na příští rok. Pravděpodobnost, že do nového roku vstoupíme s rozpočtovým provizoriem není vůbec malá. V době nastupující krize by to byl přístup zcela novátorský.

A jaké problémy nám politické špičky řeší?

Od prvního ledna předsedáme Evropské unii. Musíme půl roku zachraňovat klima, velryby a mír na Kavkaze.

Pokud propad ekonomiky překročí dvě procenta (to je zatím pesimistický odhad), pak takové chování exekutivy bude esencí všech liberalistických teorií o státním nezasahování.

Do počátku Českého předsednictví je třeba ratifikovat Lisabonskou smlouvu. Posílí to pozici republiky v rámci předsednictví.

Realita je taková, že ještě dlouhé měsíce můžeme žít bez Lisabonské smlouvy (mnozí z nás se domnívají, že navždy), aniž by to mělo nějaké reálné dopady – to narozdíl od státního rozpočtu.

Míříme do horších časů s vládou, která se prioritně snaží řešit evropské pseudoproblémy. Buďme upřímní – opozice taky.

S politickou scénou, která se zabývá diplomatickými ornamenty místo problémy, míříme do časů posilování uskupení typu Dělnické strany. Bude správné, jestli ji soud zakáže, ale bude to jedno.

Pro občana se stává stále složitějším identifikovat se s etablovanými politickými stranami. Přestává být jasné, koho zastupují s výjimkou úzkých loby. Otvírá se prostor pro ty neetablované.

Jistě, lze zakázat nepohodlná politická uskupení, jenže ona budou trvat dál – jen s jinými jmény. Co nelze zakázat, to jsou problémy, kterými se živí. Ty se musí řešit.

Problémy teď budou narůstat rychleji než dosud. Jak se zdá, etablované politice to moc nevadí. Má své evropské předsednictví.