Čekání na Haidera

Faktickým vítězem rakouských parlamentních voleb se stal Jörg Haider. Jeho bývalou nebo stávající stranu volil téměř každý třetí Rakušan. Pokud se dnes rakouští sociální demokraté a lidovci připravují na opětné vládnutí ve velké koalici, může se stát, že ultrapravici připravují v budoucnu další vítězství. Dojde-li k tomu, nebude to už jen vítězství morální.

Výzkumy veřejného mínění, provedené bezprostředně po volbách říkají, že krajní pravici vyneslo vzhůru znechucení rakouského voliče. Ten je nespokojen se stylem vládnutí velké koalice, pociťuje averzi k Evropské unii a obává nekontrolovaného přílivu cizinců.

Zajisté lze konstatovat, že každý třetí Rakušan je xenofob nebo osoba, která krátkozrace nevnímá dobrodiní prokazované jeho zemi Evropskou unií. Takto se mám to určitě někteří (v Bruselu, ale i v Čechách) pokusí vysvětlit.

I v Čechách je před volbami. Nebudou parlamentní, ale jejich dopad - především dovnitř etablovaných politických stran - může být výrazný. Minimálně v ODS výsledek těchto voleb předznamená i průběh jejího prosincového kongresu.

Že by v Čechách právě teď došlo k dramatickému růstu preferencí ultrapravice, to asi nehrozí. Od devadesátých let, kdy ve sněmovně pobývali republikáni se tyto síly z vysoké politiky vytratily.

Je otázkou, do jaké míry bylo fungování doktora Sládka na efekt a zisk vypočítanou politickou klauniádou a do jaké míry skutečným politickým postojem. Osobně to odhaduji spíše na dobře organizovaný cirkus.

To, že ultrapravice zmizela z vysoké politiky neznamená, že přestala existovat. Má své, mimo politiku existující struktury. Má své pevné jádro a má i formující se politickou reprezentaci. Otázkou je, jaké jsou šance této reprezentace.

Pohled na vztah české společnosti k její politické reprezentaci je neradostný. Politika etablovaných stran vyvolává ve společnosti pocit odcizení.

Lidé politickým stranám vyčítají, že místo politiky provozují politikaření. Je stále více občanů, kteří říkají, že si nedokáží vybrat koho volit a odmítají účast ve volbách. Přibývá občanů, kteří hledají příležitost, komu ve volbách odevzdat protestní hlas.

Pokud jde o vztah k Evropské unii, pak u valné části občanů je vlažný nebo přímo odmítavý. Tlak špiček Evropské unie na rychlou politickou integraci budí odpor občanů, který se česká politické reprezentace pokouší ignorovat.

Nemáme sice akutní problém s přistěhovalci, srovnatelný se zeměmi západu Evropy. Máme ale cca sto tisíc sociálně nepřizpůsobivých občanů – v drtivé většině příslušníků jedné národnosti.

Když Ústecký krajský hejtman vyvěsil transparenty s kontroverzním výrokem o gádžích (výrok převzal od neznámého rómského autora), nastalo hromobití o nepřípustnosti takového jednání, o překročení dobrého vkusu…

Rozhořčení spravedliví se překřikovali v médiích. Neslyšeli jsme ale ani náznak konstatování, že problém o který se hejtman Šulc otřel, je reálný a vážný. Už vůbec jsme pak neslyšeli představu nějakého řešení.

Stále platí, že rómskou problematiku má propachtovanou ministryně bez portfeje a některé organizace. Pokud se k ní někdo vyjádří jinak než jmenovaní, je obratem obviněn minimálně z nekorektnosti. Co na tom, že právě činnost těchto lidí po léta k ničemu nevede.

Nemohu se ubránit pocitu, že politické prostředí v Čechách a Rakousích se zase tak podstatně neliší.

Nemohu se zbavit pocitu, že další vývoj v Čechách může být tomu rakouskému velmi podobný. Nahrávat tomu může i fakt, že léta konjunktury pomalu končí. Ekonomicky míříme do horších časů. Současně nás čeká i růst sociálního napětí.

Pokud se nezačne měnit politické klima, pak tato doba bude obdobím čekání. Čekáme na českého Jörga Haidera, na návrat krajní pravice do vysoké politiky.

Reprezentantem české krajní pravice se stává Národní strana. Ještě ji nebereme úplně vážně, ale už ji všichni máme v povědomí – to je začátek. To, co bude následovat, už nebude sládkovská klauniáda z devadesátých let. Tito lidé svým ideálům věří. Je jen otázkou úhlu pohledu, vnímáme-li věrnost idejím jako morální kvalitu nebo jako fanatismus.

České politické špičky nám stále častěji předkládají k věření, že jsou zde oni – vědoucí – a my, kteří musíme být za ruku přivedeni k dobru, které sami nedokážeme rozeznat. Ale my jsme občané, ne malé děti. Své politiky si volíme proto, aby řešili problémy, které my považujeme za závažné.

Není pravda, že jsou věci bez alternativy, byť je nám to s oblibou předkládáno. Věci mají vždy alternativu (většinou dokonce více než jednu). Za nedlouho může pro mnohé být alternativou Národní strana. Každá alternativa nemusí být dobrá, obzvlášť je-li její volba výsledkem frustrace.