Na hlavu!

Rozhodla jsem se, že letos vylezu ze své bubliny a budu zkoušet nové věci. Proto jsem jednoho večera místo svých obvyklých činností dala přednost aktivitě, která baví miliony lidí po celém světě, ale pro mě je něčím neznámým.

Až do dnešního večera jsem byla přesvědčená, že tento měsíc zažiju největší fyzickou bolest u zubaře při aplikaci mojí vůbec první korunky. Chyba lávky. Nejvíc mi dala zabrat lekce jógy – rovněž úplně první v mém životě.

Jógu jsem si představovala jako harmonické cvičení, při kterém se člověk uvolní a odpočine si. Ve skutečnosti je to aktivita podobná středověkému lámání kolem a natahování na skřipec, pouze s tím rozdílem, že to děláme zcela dobrovolně!

Po prvním příjemném protahování přichází na řadu známá „střecha“, kterou považuju za cvik, abych posléze zjistila, že se jedná o jakousi odpočinkovou polohu, do které se vracíme z nějakého náročnějšího cviku.

Zuby nehty se pokouším na svých párátkovitých rukou udržet zbytek těla. Ostatní zvedají jednu ruku, jednu nohu, druhou nohu zvedají do vzduchu a pak se kompletně přetáčí. Nechávám se strhnout davem a kopíruju krkolomnou polohu. Jako první padá k zemi můj mohutný moravský zadek, za který můžou částečně geny a částečně Milena (ne moje maminka, ale ta čokoládová tyčinka). Vlastně za to můžou obě, protože ta první mi té druhé nabalila plný kufr. 

Hadí žena přede mnou zatím popírá fyzikální zákony a kroutí se kolem vlastního těla jako krajta kolem liány. Copak nemá kosti? Její hluboké dýchání mi připomnělo Terminátora. Ozývá se odněkud z velké hloubky, jako by vydechovala přes plynovou masku.

Mně se naopak instruktorka dvakrát zeptala, jestli dýchám, protože mi rudnul obličej a vypadala jsem, že sebou každou chvíli seknu.

Některé cviky mi kupodivu šly. Zřejmě proto, že se několikrát denně se zalomenou hlavou vrhám pod gauč a v prapodivně zkroucená se snažím našmátrat zapadnutá auta, která čekají na záchranu podobně jako ty v seriálu Rescue Bots. Zvukové efekty hasičského a policejního auta mezitím perfektně reprodukuje můj dvouletý syn.

Balancování na jedné noze ve stylu holubičky taky nebyl problém – dělám prakticky obden, když vařím, mám ruce od kuřete nebo od strouhanky a syn se dere k rozžhavené plotně, v čemž mu musím samozřejmě promptně zabránit nohou.

Ke konci hodiny hadí žena zvedá nohy vzhůru a  staví se na hlavu a já se za tu svou obrazně chytám, protože nemůžu uvěřit, že se 18 let po skončení povinné školní docházky ocitám na karimatce a cvičím.