Málo lékařů

Kam jsme se to dostali? Nemáme doktory. Stále častěji se objevují informace o tom, jak někde chybí lékaři. Nedávno jsem zaznamenal, že v loňském roce odešlo z ČR cca 400 doktorů!

RVSZZSHMP

Také jsme si mohli přečíst, že na jedné krajské záchrance chybí 150 kolegů a na jiné zase shánějí 56 lékařů, aby mohli zajistit provoz a nemuseli porušovat nejen mnohokrát kritizovaný novelizovaný zákoník práce, ale i další předpisy.

Některé záchranné služby už od února zákoník práce porušují, protože jinak by nemohly vůbec zajistit provoz a ohrozily by tak pacienty. Kolegové a spolužáci v nemocnicích pracují často za dva, protože i tam je lékařů nedostatek.

Pokaždé, když si čtu zdravotnické časopisy a noviny s inzeráty, tak si všímám, že téměř všechny záchranky občas zkouší přilákat některého kolegu k práci v terénu, ale také si lze všimnout, že celá plejáda nemocnic, klinik a oddělení hledá různé odborníky, a to i z oborů, které bývaly chloubou medicíny a dostat se tam bylo velmi obtížné.

Nikde jsem zatím nezaznamenal informace, které by ozřejmily skutečný stav věci, tzn. v kterém oboru a kterém kraji chybí kolik a kterých odborníků lékařů. Z mého pohledu a v Praze je nejspíše nejdramatičtější situace v našem oboru, tj. urgentní medicíně, případně v jiném základním oboru se zaměřením a zájmem o práci v přednemocniční neodkladné péči.

Mezi tyto obory se řadí nejvíce anesteziologie a resuscitace a dále chirurgie, vnitřní lékařství a pediatrie. Právě anesteziologů je všude málo, a to i ve světě. O tyto naše odborníky je proto velký zájem v zahraničí, v sousedním Německu a vzdálenější Velké Británii nebo Irsku. I naše řady opustilo několik kolegů, kteří odešli za lepším výdělkem i podmínkami právě tam.

Přestože odešlo a odchází docela dost lékařů z naší vlasti, situace se nijak nelepší. Situaci dále komplikují i další aspekty našeho zdravotnictví, ale dle mého názoru i školství. Fakulty navštěvují studenti ze zahraničí a naši absolventi poté i s nimi odcházejí za hranice.

Důvodem je nefunkční systém postgraduálního vzdělávání a omezené možnosti zaměstnání s nějakou perspektivou. Asi před půl rokem mě navštívili dva mladí lékaři, kteří již tři roky pracují na klinikách ve fakultních nemocnicích a s námi spolupracující na výzkumu. Naše prostředí a práce je láká i baví a chtějí u nás pracovat. Hurááá, si říkám, ale nemohu je zaměstnat, dokud nebudou splňovat přísná kritéria.

Dobrá, můžeme si říci, tak si doplní vše potřebné a problém nebude. Omyl. Nemůžou. Ve svém oboru čekají na zařazení do atestační zkoušky a do našeho oboru nemůžou, protože by museli opustit nebo přerušit svůj původní obor a poté se zapsat do toho našeho, čímž by ztratili další drahocenné roky.

Takových případů je více, ale situace se neřeší. V současné době jsme postaveni před otázku, co dál? Jak zajistíme provoz? To vše proto, že několik lékařů je nemocných a musí na operaci, jiní budou ještě dlouho v rekonvalescenci a další nemůžou už více sloužit. Sice přišly dvě nové lékařky a několik kolegů ze špitálů nám vypomáhá, ale situace je vážná. Nejhorší je, že nevidíme perspektivu a vidinu zlepšení dramatické a závažné situace.

Možností řešení je několik. Můžeme stále více zavádět paramedický systém a stejně jako v jiných vyspělejších zemích světa nebude lékař v přednemocniční péči. Lidé si budou muset zvyknout na fakt, že lékař k nim už nepřijede v každé situaci nebo vůbec. Také můžeme začít přeplácet kolegy z nemocnic, ale nejdříve nám na to bude muset někdo dát více peněz.

Třeba zdravotní pojišťovny budou konečně platit skutečné náklady a přestanou nás šidit. K těmto problémům můžeme přičíst stále více stárnoucí populaci praktických lékařů, které nemá kdo nahradit. Je mnoho regionů, kde lékařská péče není zajištěna. Můj známý mi nedávno říkal, že shánějí už téměř rok lékaře do jednoho zdravotnického zařízení, ale marně. Ani 100 tisíc měsíčně a auto k dispozici nikoho zatím nepřilákalo…

Nezbývá, než být zdráv.