Vstanou noví bojovníci?

Často slýchám bojovná prohlášení všelijakých činitelů, kteří se hned tak něčeho nezaleknou a už vůbec ne Ruska, kterému by rádi dali pořádně přes držku.

Není mi však jasné, jak to chtějí provést. Politici, politologové a nejrůznější analytici, myslím si, nepředpokládají vlastní účast na východní frontě, neboť jsou bezpochyby toho názoru, že tak výtečných lidí, jako jsou oni, by byla škoda.

Nedávno mne zaujal výrok aktuálního europoslance pana Ondřeje Koláře: „Pakliže se chceme bránit a chceme dát najevo, že se nenecháme zastrašit, tak se nesmíme bát poslat naše vojáky i tam, kde konflikt zrovna probíhá, i kdyby to mělo znamenat eskalaci.“ Eskalace může vypadat všelijak, já se jí bojím, pan Kolář je jistě hrdina a neohrožený bojovník, tudíž nezná strach. On již svoji odvahu osvědčil v boji za odstranění pomníku maršála Koněva, který dle jeho mínění není tak výrazné připomínky hoden. Já to vidím jinak, pro mne jsou pomníky stopou historie, dobového patosu i blbnutí, často kombinací obého, tudíž bych neodstraňoval žádné. Možná ani ti na Karlově mostě nejsou všichni úplně košer. Když jsem si tuto za covidu odehranou událost přípomněl, vzpomněl jsem si, že tenkrát před lety jsem zde zveřejnil ohledně boje s pomníkem článek. Trochu žertem jsem zmínil, že nedaleko na Puškinově náměstí má nejznámější ruský básník bustu a třeba by také mohl někomu vadit, vždyť to byl Rusák, byť ne čistokrevný. V diskusi pod článkem mě kdosi okřikl, jak můžu tyhle dva vůbec srovnávat. Uplynulo pár let a já se dočetl na serveru Fórum 24 v rozhovoru s panem Marhoulem následující slova: „..třeba Puškina bychom mohli z dnešní perspektivy označit za jednoho z protagonistů ruského fašismu.“ Moc hezké, kam ti uvědomělejší z nás dospěli. Možná se básníkova busta strachy zatřásla. Ale zpátky k válce.

Pan Kolář se eskalace nebojí, otázkou však zůstává, kdo konkrétně by si jí měl prakticky užívat. Už to tak bývá, že o lidech, kteří by měli válku odskákat na vlastní kůži se příliš nemluví. Řeč se vede především o penězích, o tom jak hluboko lze onu pomyslnou sekeru zatnout. Čím víc peněz, tím líp. Procenta HDP jsou nadějí těch, kteří mají pořád málo. Jenže bez odhodlaných vojáků lze jen těžko bojovat. A kde brát, když na frontě jde o krk. Vždyť i ta nejsilnější armáda světa akci v Afganistánu raději zabalila, když o svém právu přesvědčení a o dost hůř vyzbrojení domorodci ani létech bojů nepochopili, že by se měli vzdát. Obávám se, že takovými bojovníky v Evropě nedisponujeme. Těch pár armádních profíků, kteří slouží v naší armádě, situaci nevytrhne. A jen oni vědí, jestli by byli ochotni za naše kované demokraty cedit krev. Ještě zbývá možnost zblbnout mladé, v minulosti měl tento nápad párkrát úspěch. Mladých moc neznám, ale nemám dojem, že by prahli po boji v zákopech, které nejenže nenabízejí příliš komfortu, ale mohou být i místem, kde snadno mohou opustit tento svět bez záruky, že se tak stane bezbolestně.

Zbývá poslední naděje, určitě se najde nespočet zásadových a neohrožených diskutérů pod články o probíhajícím konfliktu na Ukrajině, ti mají v sobě bojovnosti a odvahy tolik, že naši hodnotoví politici se nemusí bát, že by zůstali sami jako ten pověstný kůl v plotě.