Uletěly nám labutě

Začátkem osmdesátých let, pro jistotu uvádím dvacátého století, normalizační šeď lehce rozjasnil celkem zajímavý úkaz. Na Vltavu v Praze, odkudsi přiletěly labutě.

Nejednalo se o několik kousků, ale o překvapivě velká hejna. Jev do té doby nevídaný. Slyšel jsem tenkrát, že se k nám přemístily z Polska, snad od Mazurských jezer, kde se údajné natolik zhoršila kvalita vody, že Vltava byla pro ně vítaným útočištěm. Možná jsem se stal obětí rafinované šeptandy, pocházející od zákeřné STB, neboť v době, kdy u našeho severního souseda vznikala Solidarita, se možná mohla hodit jakákoliv pomluva. Po mnoha letech sotva může někdo tušit, jak k tomu došlo. Leč stalo se a Praha měla o ozdobu více.

A jak šel čas, labutě zůstávaly. Ještě před pár lety, snad pěti, jsem viděl obrovské hejno těchto úžasných tvorů na navigaci u malostranského konce Karlova mostu. Dnes už je podobný zážitek vyloučen, neb nedaleko od zmíněného místa je přímo pod mostem nástupiště pro výletní lodě. Nějaké labutě nemají co překážet turistickému byznysu.

Praha se nám změnila, kdysi oprýskaná a tajemná se stala něčím jako Disneylandem křiklavých barev a nového vkusu. Pro mně nepříjemným důsledkem bezohledného pokroku bylo zrušení spousty kdys tak milých hospod, patrně jiné podniky se více vyplatí. Neodbytně se mi vraci dvě vzpomínky, první, asi dvacet let stará, kdy jsem viděl jakéhosi jinocha ve skotské sukni vyhazujícího nohy do výše, obdobně, jak kdysi činily kankánové tanečnice. Hoch se předváděl na Staroměstském náměstí. Asi před rokem či dvěma na Mariánském náměstí, v jisté době zvaném primátora Vacka, jsem spatřil v předvánočním čase několik křepčících Santa Clausů za doprovodu břeskných tónů vánoční písně Jingle Bells, to mně už definitivně došlo, že Praha magická je minulostí, a já jsem už taky mimo. A to jsem se nezmínil o Prague Pride, leč musím podotknout, že tuhle lahůdku jsem nikdy neviděl na vlastní oči, jen zprostředkovaně v televizi či na internetu.

Pravděpodobně jde v mém případě o nářky starocha, jemuž se nelíbí všelijaké novoty, tak to asi bývalo vždycky, nic nového pod sluncem. Jen je mi to trochu divné, neboť jsem si kdysi říkal, že ze mne nebude zapšklý dědek, který s nelibostí zírá na měnící se svět, kdysi by mě ani nenapadlo, že budu taková konzerva a zpátečník. Možná jsem si tak myslel, protože jsem si nedokázal představit, co všechno bude ten pokrok obnášet. V souvislosti s tím si kladu otázku, jak se asi dívali leckteří starší lidé na řádění jurodivých svazáků v padesátých letech. Možná se též tvářili poněkud zapškle.

Temný počátek osmdesátých let přiletivší labutě poněkud rozjasnily, dnes jejich zmizení pociťuji jako předzvěst čehosi nedobrého. I když si uvědomuji, že jsem starý omezený blbec, který není schopen vnímat pozitivní signály.