Sport a politika

Po zhlédnutí zpravodajské relace v televizi jsem si jako únik z reality dnešního šíleného světa otevřel knížku povídek Oty Pavla „Pohár od Pánaboha“.

Nečetl jsem tuhle knížku poprvé, ale naposledy před mnoha lety. Jsou to povídky o sportu a sportovcích a v neposlední řadě taky o tom, že život není žádný peříčko. Nejméně jedna povídka však jako peříčko působí. Není to velký příběh, spíše jen příhoda, kterou v Československu koncem padesátých let zažil jistý Daniel Groussard z Francie, tehdy vlastně nepřátelské kapitalistické země. Přihlásil se do cyklistického závodu, s vypětím všech sil ho jako poslední dojel, ale všichni se k němu chovali hezky. Dokonce v povídce je zmíněn i hodný esenbák, což se z dnešního hodnotového pohledu jeví takřka jako svatokrádež. Druhá polovina padesátých let byla určitě lepší než ta první, ale pochybuju, že by ve zmíněných letech někdo ze současníků toužil žít. I když na druhou stranu mohu jen doufat, že nás v blízké budoucnosti nečeká cosi mnohem horšího.

Ale to jsem odbočil, povídka bylo o něčem úplně jiném. O tom, že i v těch nejmizernějších časech sport může zprostředkovávat kontakty mezi lidmi, kteří pocházejí nejednou z nepřátelských zemí, a tím se aspoň trochu upustí pára z kotlů plných nenávisti. Možná si Ota Pavel onu příhodu poněkud zidealizoval, ani v oněch časech určitě nebyl sport vždy idylkou, v podání východního bloku byl na té nejvyšší úrovni takřka vždy spojen s propagandou. Dneska je spíše než o propagandě celkem surově a nezastíraně o prachách a o zábavě pro velkou část lidu, aby fandila a moc neprudila, nelze samozřejmě nevzpomenout starého Říma. Obzvlášť hezky tento účel splňuje jeden z nových sportů, při kterém se se lidé mlátí do krve v kleci, což hezky charakterizuje kulturnost společnosti, pro kterou jsou západní hodnoty nade vše. A protože prachy, pak taky doping a korupce. I když je nutno podotknout, že dopingu se bohatě používalo pro větší slávu zemí socialismu. Ale, co se týče bojkotů, vzpomínám si jen na dva, začal si Západ, když nejednotně bojkotoval olympiádu v Moskvě kvůli sovětské invazi do Afganistánu, následně pod velením Sovětského svazu o něco jednotněji bojkotovaly země socialistického tábora v hloupé odvetě olympiádu v Los Angeles.

Dnes žijeme v době, kdy vztahy mezi velmocemi jsou snad ještě horší než v oněch padesátých letech, část světa, které patříme, vyhlašuje nesmiřitelné bojkoty všeho druhu, včetně sportovních. Leč dodržuje se jen to, co se komu hodí, kšefty probíhají všelijaké jako ostatně i za předchozích válek. Sport má tu výhodu, že sankce státy tolik nebolí, na rozdíl od ropy či plynu. Takže je potom takovou vzorovou výkladní skříní zásadovosti svobodného světa. Na Coubertina, ale třeba i našeho Gutha Jarkovského se můžeme vyfláknout, nějaké olympijské ideály jsou dneska k smíchu. Moc a prachy je hravě válcují.

Ideály v čase, který pamatuji, byly povětšinou nejen ve sportu v podstatě pro srandu králíkům, ale nevzpomínám si, že by Spojené státy někdo vylučoval z olympiády kvůli nějaké válce. A že jich vedly poměrně dost. Dost hnusným příkladem byla kdysi válka ve Vietnamu, proti níž se i v Americe zvedl masový odpor.