Šlechtické dobro

Čas od času se podívám na Českou televizi, několikrát se mi přihodilo, že tam běželo cosi, co mělo být snad dokumentem dokládajícím nezištnou obětavost šlechtických rodů při správě navráceného a komunisty zdevastovaného majetku.

Snad bychom měli děkovat Bohu za ty skvělé šlechtice, vždyť bez nich by nám dál pustly nespočetné zámky a zámečky rozeseté po Čechách a Moravě. Odporný komunista z nich udělal učňáky, domovy důchodců, dokonce z jednoho údajně výzkumný ústav, zabývající se chovem prasat, či něčím obdobně nešlechtickým, a to v lepším případě, často je totiž nechal bez jakéhokoliv zájmu pustnout.

Takový jsem z oněch snad dokumentárních pořadů měl dojem, přičemž sotva jsem stačil zamáčknout slzu dojetí.

Jako starý blbec jsem si vzpomněl na bývalý klášter Milosrdných sester v Chebu, leč ten byl ošklivě potřísněn za totality, kdy v něm sídlilo velitelství brigády Pohraniční stráže. Vypadal v oněch časech sice z církevního hlediska divně, leč stál a budovy byly v rámci tehdejších představ udržovány. Dnes je totální ruinou, pokud nebyl od mé poslední návštěvy Chebu stržen. Nutno podotknout, že se nejednalo o žádnou výjímečnou památku, býval to ale celkem zajímavý prvorepublikový areál a význačný chebský orientační bod.

Vrátím se k zámkům a panstvím, o nichž byly natočeny zmíněné pořady. Zaujalo mne jakými až neskutečně dobrými lidmi ti šlechtičtí restituenti jsou, v žádném případě jim nejde o osobní prospěch, vždyť nejednou opustili své skvělé bydlo na Západě, aby se v naší vlasti pustili do úmorné a nákladné záchrany už zase svého majetku a číní tak nikoliv ze zištnosti, ale protože zděděná zodpovědnost jim nedovoluje konat jinak. Úžasní lidé. Žádný póvl.

Bohužel zámky a zámečky tuhle zemi neživí a neživily, otázkou pro mne je, jestli naopak nebyly dalšími výdaji státního rozpočtu. Docela by mne zajímalo, zda restituenti sídel svých předků jejich opravy a úpravy platili ze svého či to za ně zatáhla republika hospodářsky zruinovaná předcházejícím režimem, který, jak často slýchám, hospodařil naprosto katastrofálním způsobem, vždyť se nezmohl ani na pořádné dluhy.

Po listopadu 1989 přišel nový čerstvý vítr, který odvál macešské chování vůči lepším lidem. Nastala situace, kdy málokomu bylo líto Poldovky či ČKD a mnoha dalších zkrachovaných firem, ty nás sice živily a šířily jméno Československa po světě, ale ať už si myslíme cokoliv, nikdy na ně nebyl tak hezký pohled jako na upravený zámeček.