Pan Jiří Strach pochopil

Úspěšný režisér pan Jiří Strach měl v úmyslu navštívit vlastenecké setkání ve středočeských Příčovech. Patrně netušil, co si tím nadrobí.

Krátce poté, co se objevila na veřejnosti informace o nápadu pana režiséra, napsal pan Zdeněk Šarapatka článek v duchu těch nejhorších normalizačních tradic, který svým radikálním slovníkem dokonce překonává výtvory Rudého Práva ze sedmdesátých let.

Zastavil bych se u jedné drobnosti, pan Šarapatka píše o rusofilech těžkého kalibru a nemyslí tím nic hezkého. Já po léta soudil, že slovo rusofil stejně jako germanofil či amerikanofil je o vztahu ke kultuře daného národa. Hitler přece nevymazal z kulturní paměti Goetha ani Beethovena. Rusofilem více než pravděpodobně byl i jeden z našich největších hudebních skladatelů Leoš Janáček.

Musím ovšem poznamenat, že posledních zhruba 10 let mě vyvedlo z omylu, rusofil je běžnou a často užívanou nadávkou. Skoro to vypadá, že ať je Rus jakýkoliv je odporným Russákem. Proti tomu samozřejmě stojí pravděpodobnost a statistika.

Trochu jsem odbočil od úmyslu pana Stracha navštívit vlastenecké setkání v Příčovech, který třeba jen chtěl vidět, jak ti vlastenci vypadají a co jsou zač, aby si mohl o nich udělat obrázek. Leč se ukázalo, že takový nápad by jej vyřadil z té uvědomělé části kulturní fronty, která stojí pevně a neochvějně na těch jedině správných pozicích. Cosi podobného pamatuji z dob dnes už dávno minulých. Také bylo až dojemné, jak pánové Kocáb a Horáček zbloudilého hocha přivedli na správnou cestu. Třeba mu vysvětlili, že by si už ani neškrt. Podobně pochopili i jiní režiséří, kteří bloudili koncem šedesátých let poněkud rozdílnými směry, že filmy se do šuplíku točit nedají.

Asi udělali dobře, natočili několik pěkných filmů, které tu jsou s námi dodnes.