O zásadových postojích

Kdysi na základní škole jsem od třídní učitelky velmi často slýchával větu, v jejíž platnost, jak se zdálo, věřila. Říkala nám pravidelně, že opakování je matkou moudrosti.

Sám si nejsem jist, zda tomu opravdu tak je. Možná záleží na tom, co se opakuje. Opakovat chyby je určitě hloupé, naopak opakovat si učivo vede dost pravděpodobně k jeho lepšímu zapamatování.

Tedy v mnohých případech, určitě ne u každého.

Teď se budu na tomto místě do jisté míry opakovat i já. Před nějakým časem jsem psal o uvědomělých lidech, kteří se nám vrátili. Bylo to poněkud nepřesné. Oni nás totiž nikdy neopustili. Troufám si tvrdit, že jde o stále stejné lidi nebo alespoň o stejné povahy, to v případě mladších spoluobčanů, kteří nezažili komunistickou totalitu. Ve školách různých stupňů, při běžných rozhovorech v práci a samozřejmě na vojně jsem slyšel od mnoha lidí, leckterých jsem si i vážil, všelijaká moudra o přednostech socialismu oproti kapitalismu. Nejvíc odsuzovali kapitalismus pamětníci krize ve třicátých letech, a logicky především ti, na které obzvlášť tvrdě dopadla. A to většinou byli chudí, kteří potom poněkud nevlídně hleděli na bohaté, dnešními slovy úspěšné. Krize a chudoba sotva přinesou něco dobrého. Ale znal jsem i lidi velmi chytré a schopné, kterým by se určitě dobře dařilo i v kapitalismu, přesto na socialismus nedali dopustit. Třeba se jen přetvařovali, aby neměli potíže. Samozřejmě pamatuju i otevřené odpůrce komunistů, a to jak krvežíznivé, tak i pacifisty.

Když jsem u těch postojů, nikdy mi nebylo jasné, co je horší. Jestli upřímná, u zaslepenců fanatická, podpora nějakého politického směru, nebo přetvářka, aby jednomu bylo líp. Škodit, či prospívat můžou ti i ti. Ale otevřené projevení názoru mi přijde sympatičtější. Navíc jsou situace, kdy říct, co si opravdu myslím, vyžaduje i jistou odvahu. Blbý je, že skoro všichni nadřízení radši preferují poslušnost, která vede nejednou k pokrytectví. Tak nějak z důvodů vlastního prospěchu(tahle slova jsem si půjčil z jedné staré písničky).

Pěkným příkladem je vyjádření mladého pana Landovského, které bylo upřímným přiznáním pokrytectví, tak podobnému tomu z časů reálného socialsmu. Tenkrát se však následná upřímnost tohoto typu moc nenosila. Možná s kamarády u piva, ale veřejně v žádném případě.

Ještě lepším příkladem je náš aktuální prezident republiky. Ten vždy dobře chápal, jaký je třeba zaujmout postoj. Otázkou ovšem je, kolikrát lze kabát převléct. Jednou to jde celkem snadno, navíc takových jako on tady byla spousta, vždyť bývalá komunistická strana představovala v pravém smyslu toho slova skutečně masovou organizaci. Bývalí komunisté mají pro popřevratové politické směřování pana Pavla bezpochyby plné pochopení, sami to mají stejně. Podobným příkladem je i sám pan Babiš. Občas si říkám, co si jen počnem, až nám ti bývalí partajníci dojdou.

Ostatně sám pozoruji, že nejlepšími Evropany a zastánci kapitalismu často bývají někdejší komunisté. Oni totiž vždycky vědí, co se hodí v tu kterou dobu říkat.