Na Západ byla cesta dlouhá

Socialismus či totalitu, jak je komu libo, pamatuji od první poloviny šedesátých let, kdy jsem jako prvňáček začal chodit na základní školu.

Postupně jsem byl žákem, studentem, vojákem základní služby, pak jsem nastoupil, jak se tehdy říkávalo, do procesu zvaného pracovní. Bývaly i jiné procesy, zvláště před mým příchodem na svět, leč ty mne bohudík minuly.

Kam má paměť sahá, slýchával jsem nejednou od starších spoluobčanů, že tohle turecké, myšleno socialistické, hospodářství musí co nevidět zkrachovat. Takhle hospodařit by si žádný soukromník nemohl dovolit. Tyto poznámky doléhaly k mým uším s železnou pravidelností, takže nebylo divu, že jsem jim nevěnoval valnou pozornost. A navíc jsem podléhal dojmu, že systém se do krachu nijak nehrne. Leccos fungovalo trochu blbě, jiné záležitosti se dařily ještě hůř, případně vůbec ne. Nadávalo se na kdeco, na všelijaké nedostatkové zboží, jednou nebyl toaleťák, jindy hřebíky a dokonce jeden pán mi sdělil, že se chtěl oběsit, leč nemohl sehnat pořádnou skobu do trámu. Pán bezpochyby lehce provokativně žertoval, tak nebo podobně se lid s oblibou režimu vysmíval. Zpětně též žertem bych mohl třeba říct, že pán patrně nemohl snést život v socialistickém Československu a na třetí odboj si netroufal.

Skuhralo se všeobecně, jenže nejednou jsem zaslechl od těch, kteří pamatovali první republiku, že to sice stojí všechno za hovno, ale tak jak se mají lidé dneska dobře, tak se nikdy neměli. A navíc si vzhledem k pracovním výkonům takovou životní úroveň nezaslouží. Za první republiky, řikali oni pamětníci kapitalismu, mnozí lidé dřeli do krve, přesto často výsledkem jejich úsilí bylo jen holé přežití čili bída. A to prý měli kliku, nezaměstnaným se vedlo ještě hůř. Ale skoby do trámu pro už zmíněný účel k mání jistě byly.

V čase, kdy jsem tahle moudra slýchaval, nám vládla komunistická strana a Sovětský svaz představoval zářný vzor. Strana a vláda činily jen správně, za případná pochybení mohl vždy nějaký podřízený blbec, případně nepoctivec s maloburžoazními sklony čili touhou po majetku. Říkám maloburžoazní, neb se kradlo převážně v malém, protože jiné způsoby obohacení systém moc neumožňoval.

Lid se měl nezaslouženě dobře, tedy dle tehdejších pamětníků, přesto závistivě hleděl přes ostnaté dráty na západ. Zdálo se, že oním směrem mají všechno lepší, televize, auta, pop music, kalkulačky a kdovíco dalšího. Navíc mohli volně cestovat, džíny si nemuseli kupovat v Tuzexu a spousta našich spoluobčanů slintala závistí při prohlížení barevných obrázků katalogů firem Neckermann a Quelle, které byly možná nejsilnějším zdrojem obdivu ke všemu západnímu. Lidská práva hrála, troufám si říct, podstatně menší roli. Obdiv k Západu byl logický, vždyť skoro veškerý technický a kulturní pokrok k nám po staletí přicházel odtamtud, v případě architektury a umění i z italského jihu. Dalším obrovským impulzem byl od jisté doby vliv Ameriky, té jediné západní země, která představovala skutečnou mocenskou protiváhu Sovětskému svazu, navíc technologicky natolik vyspělou, že noha Američana stanula na Měsíci. A nelze v žádném případě pominout romantickou představu o Divokém západu, zprostředkovanou literaturou nejrůznějšího druhu a Hollywoodem. Myslím, že nikde jinde neměla tato tématika větší ohlas. Vzorovým příkladem je vznik a trvání trampingu, fenoménu sotva majícím obdobu v jiném zemi, který přes určitou nepřízeň vládnoucích komunistů přetrval do převratu, a jestli zanikne, tak až v současné konzumní společnosti.

Pokud to shrnu, převážná část obyvatelstva si myslela, že za tím ostnatým drátem leccos dělají líp. A myslela si to dlouho. Řekl bych, že za nekritické vzhlížení k úžasnému Západu může v první řadě zdejší forma socialismu, za které se sice lidé měli materiálně obstojně, stát disponoval rozsáhlým průmyslem a robustním zemědělstvím, něco se zvládalo hůř, cosi jiného líp. Na rozdíl od současnosti i tu atomovou elektrárnu tehdejší stát dokázal postavit, aniž by bylo třeba se obracet na Korejce či Američany. Chybou, a to zásadní, byla nesvoboda, týkající se především cestování za železnou oponu. Někdo by venku zůstal, ale myslím si, že víc lidí by se vrátilo. Chleba o dvou kůrkách je všude, ostatně Jugoslávci se za Tita taky nerozutekli. Tam to skončilo tragicky z úplně jiných důvodů. Jak většina lidí za ty dráty nesměla, vytvářely se iluze o úžasném světě, kvetoucím za železnou oponou. Obtížně skrývanou nechuť ke všemu východnímu potvrdila invaze spřátelených armád v osmašedesátém, která spoustu lidí připravila o zbytek iluzí. Ztráta iluzí vedla u převažující většiny obyvatelstva k rozčarování a skepsi, v důsledku toho úniku do soukromí a k věcem, na které si lze sáhnout. Následující nástup tuhé normalizace široké masy ještě více utvrdil v názoru, že politika je svinstvo, tudíž není dobré se jí zabývat.V následujících osmdesátých letech tuhý režim trochu povolil, leč zdaleka ne natolik, aby zdejší vedení státu hledělo příznivě na Gorbačovovu perestrojku, která nás postupně dovedla ke kapitalismu. Po pravdě řečeno, muselo se do nás trochu kopnout, abychom nebyli úplně poslední. Byl-li kapitalismus po sametovém převratu pokrokem, pak tenkrát k nám paradoxně přinejmenším impuls ke změně příšel z východu. Ale ať měl původ kdekoliv, stali jsme součástí kolektivního Západu, o čemž nadpoloviční část společnosti léta snila. Nyní, když kapitalismus si užíváme málem stejně dlouho jako předcházející totalitu, leckdo zírá, na ty vymoženosti. LBGTQ a ještě snad plus, genderismus a zelené blbnutí, navíc big brother je ve formě, o jaké se komunistovi ani nezdálo. Vždyť vyřídit člověka je jednodušší než kdy jindy, stačí mu zrušit účet a rázem je po vyskakování, prostě přiměřená humanitární represe. Když na takovou situaci pomyslím, vzpomenu si na vkladní knížky na doručitele, u kterých stačilo jen znát heslo, byly to prachy mimo jakoukoliv kontrolu. Svoboda, jak se zdá, má různé formy a rozměry.

Nejasně tuším, že hluboce zakořeněný obdiv k Západu, není založen na touze po svobodě, ale na fascinaci jakýmsi leskem bájného Západu. Leskem bohatého světa pro lepší lidi, který krásně vynikne také díky bezdomovcům, živořícím v ulicích našich měst. Září Západu jsme oblbnuti dosud a proti ní veškeré socialistické vymoženosti vypadají upoceně a obyčejně. Jenže to co donedávna oslnivě zářilo, najednou šedne a ztrácí glanc. Dostavily se potíže.

Naštěstí v naší zemi není nutno propadat malomyslnosti, neboť můžeme vzhližet k blyštivému předsedovi vlády spolu s úžasným prezidentským párem, kteří jsou pomyslnou korunou této podivuhodné doby.