Maďaři

V mé paměti, daleko líp fungující směrem k zážitkům bližším mému mládí než k těm nedávným, jsou události, které sám pamatuji, a pak také vyprávěné vzpomínky lidí mnohem starších, většinou dávno zemřelých.

Poslední dobou často myslívám na přítele mé pratety, který si, mimo jiných labuží poskytovaných první světovou válkou, užíval i ruského zajetí v celkem exotickém Taškentu. Netuším, co zažil na frontě předtím než padl do zajetí, neboť pokud vzpomínal na válku, mluvil jen o pobytu v Taškentu.

Jako kluk jsem z těch historek přestárlého zbrojnoše měl srandu, v paměti mi utkvěl často opakovaný a hlasitě vykřikovaný výraz „Maďar pumpy“, kterým vrcholilo vyprávění o tom, jak Češi pumpovali z nějakého mně už neznámého důvodu vodu a Maďaři se odmítali zapojit. Měl jsem z toho ve svých deseti letech z nebetyčnou srandu, stejně jako můj táta, který si mimochodem taky užil své jako totálně nasazený v Eisenachu. Navíc prvováleční Maďaři byli údajně lakomí, když si vařili guláš (pán používal výrazu kuláš), tak Čechům nedali. Nepamatuji si sebemenší zmínku pratetina přítele o tom, že by se Češi vůči Maďarům někdy zachovali jinak.

Je zajímavé, že tenhle český člověk po všech prožitých útrapách během první světové války nenadával na Němce, ba ani na Rusy, ale především na Maďary. Patrně to byla tenkrát obecná česká nálada, typickým literárním dobovým dokladem je sapér Vodička ze Švejka. Nikoliv však humanista Švejk, který za jednoho Maďara platil pivo v táborské hospodě, a navíc se marně pokoušel Vodičkovi nasadit brouka do hlavy výrokem: „Někerej Maďar za to nemůže, že je Maďar.“ Leč s Vodičkou, dle Švejka určitě dobrým chlapem, to ani v nejmenším nehnulo.

Snad tehdejším Čechům vadilo rakousko-uherské vyrovnání, možná také nesrozumitelný jazyk či bůhvíco, vždyť už uběhlo drahně času, a ti, kteří by k tomu mohli něco říci, jsou všichni skoro jistě na pravdě boží.

Od konce první války se událo mnohé, vznik republiky, hospodářská krize, německá okupace, ovládnutí státu komunisty, to vše bylo doprovázeno spoustou nenávistí. Příkladem mohou být dvě, jednak ta tradiční k Němcům a pak, byť asi nikoliv napříč celou společností, ke komunistům a Rusům. Jenže pratetin přítel pořád vzpomínal na Taškent a proradné Maďary. Ani nevím, zda se dožil invaze v osmašedesátém, sametové revoluce určitě ne.

Dávná nenávist k Maďarům byla taková reálná, na vlastní kůži prožitá. Buď naši předkové jim dali přes držku nebo naopak dostali. O idylce se nedá mluvit, rozbitá huba nebo přeražený nos mimo jakoukoliv pochybnost nebyly ničím příjemným, člověk si pak rozmyslel, jestli má cenu se pouštět s nějakým Maďarem do rvačky. Každý nemusel být hrdinou kvalit sapéra Vodičky.

Od těch dávných dob jsme z tehdejší surové skutečnosti pokročili do virtuální reality. Dnešní oficiálně doporučovaná nenávist k Rusům se realizuje pro spoustu hrdinů v iluzorním bezpečí u klávesnic, mimo jiné nadměrným používáním písmene „s“, které na rozdíl od nevhodného „z“ není považováno za závadné.