Kupředu, zpátky ni krok, jde se pro prachy

Často, až mi to je nepříjemné, mívám dojem, že o peníze jde většinou až v první řadě. Pamatuji časy, kdy za podobný výrok byl pan Klaus všelijakými moralisty peskován.

Poté, co v tehdejších sdělovacích prostředcích jsem čítával a slýchával vyjádření osobností těch nejryzejších charakterů, vkrádala se do mé zkažené mysli podvratná myšlenka, že ti navenek takřka svatí a obětaví lidé by rozhodně nějakou tou korunou, která by přistála na jejich účtech či si našla cestu do jejich kapes, nepohrdli.

Na jedné straně pan Klaus, a především jeho podržtaškové, kteří byli na peníze jak čerti a osobní zbohatnutí bylo smyslem jejich politiky. Proti nim stáli lidé, dejme tomu z okruhu pana Havla, a ti se tvářili, že prachy jsou nutné zlo, vlastně o ně ani moc nestojí, raději dávají přednost všelijakým ideálům humanitním. Měl jsem tenkrát dojem, že nemluví zcela upřímně, prachy se hodí vždycky a skoro každému. Krásně to potvrdil sám pan prezident Havel, který prodal ideální polovinu Lucerny panu Junkovi za dvěstě miliónů. Také si pamatuji, že v čase převratu pan Havel tvrdil, že řeči o tom, že by chtěl Lucernu zpátky se nezakládají na pravdě. Leč přišel čas privatizace, kdy jej přemohla zodpovědnost za rodinný majetek. Jo taková zodpovědnost za kdysi rodinný majetek je břemeno, ale kouká-li z toho zisk, dá se unést.

On se pan prezident Havel vlastně stal typickým vzorkem privatizace. Rozhodně nebyl jediným privatizátorem, který nabytý majetek proměnil v rychlý prachy.

Myslím si, že byla chybná úvaha pana Klause a lidí kolem něj, že se o privatizované podniky budou noví majitelé starat, což by mělo vést k jejich prosperitě a rozvoji. Mnozí, netvrdím že všichni, dali přednost prodeji, aby si náhle nabytého majetku ještě stačili pořádně užít. Pochopitelně potom firem všeho druhu zůstalo v českých rukách pramálo.

Nedosti na tom, když už bylo takřka všechno zprivatizováno a výhodně, tedy pro někoho, prodáno zahraničním subjektům, přišla pro kšeftaře spása ze zahraničí. Nejdříve covid, který se ukázal být pro spoustu bezskrupolózních cyniků úžasným kšeftem. Vakcíny, roušky či respirátory a miliardy lítaly vzduchem. Vláda byla totálně zblblá, doufejme jen strachy, a ti, kteří ony miliardy inkasovali, se rozhodně netrápili tím, že se do lidí rvou neodzkoušené přípravky, o jejichž skutečných účincích na lidské zdraví se neví naprosto nic. Experiment v rozsahu, o kterém se ani německým zločinným lékařům za druhé světové války nesnilo. Navíc přinášel obrovské sumy peněz.

Z covidu nás vyléčil napadením Ukrajiny pan Putin. Jestliže se za covidu pořádně nažraly farmaceutické firmy a samozřejmě šíbři nejrůznějšího druhu a nepochybně i mnozí politici, zmiňována bývá v první řadě paní Ursula von Leyen, pak nastalá válka nabídla enormní zisky v tom čase poněkud nuzujícím zbrojařům. Držitelům moci většinou pramálo záleží na dluzích, předpokládají, že je platit nebudou a ani neočekávají, že by jim hrozil jakýkoliv postih. Zářným příkladem je hlasování o astronomickém dluhu na zbrojení v německém parlamentu. Bylo to sice dost v rozporu se sportovním duchem i slušností, neboť v čase, kdy Německo mělo čerstvě zvolený parlament, nechali to odmávnout starým, u kterého byla jistota žádoucího výsledku. Jak všelijací totalitáři často říkávali, účel světí prostředky.

Bojíme se Rusů, ale třeba nás dřív obsadí Němci, stane-li se tak, bude to jen a jen pro naše dobro.