Ještě k té Slavii

Konečně se v naší zemi stalo něco opravdu odsouzeníhodného a společnost může ukázat své spravedlivé rozhořčení. Fanoušci Slavie vběhli těsně před koncem nastavení na hřiště.

Nedosti na tom, ti zběsilci používali pyrotechniku, a navíc způsobili slovenskému brankáři Sparty panu Surovčíkovi jakousi blíže nespecifikovanou újmu, patrně psychickou, ze které se bohudík poměrně rychle vzpamatoval. Tři dny poté už byl hlavní oporou v zápase proti Plzni. Skutečně obrovská tragedie a mediální událost číslo jedna. Mnozí z těch, kteří nemají rádi tu primitivní záležitost zvanou fotbal, se pustili do povýšeného moralizování. A bohužel fotbaloví šéfové, kteří jsou už tradičně servilní k všelijakým autoritám, se ve své předpodělanosti k moralizátorům přidali, dokonce se dá říci, že je leckdy i předběhli. Zvlášť se předvedl neobyčejně bystrý a kdysi mladý komunista Luftjarda, jenž vyobcoval ze slávistického kolektivu dva nešťastníky, kteří v zápase dostali červené karty. Rozhodnutí skoro tak závažné jako bývalo vyloučení z komunistické strany. Prostě zavržení na věky věků. Ale nic na tomto světě snad s výjímkou blbosti není věčné. Takovým nebývalo ani vyloučení ze strany. Pan Tvrdík to krapet přepískl, jak se ostatně snaživcům jeho typu poměrně často stává. Potrestaných se svým způsobem už zastala kabina, tedy spoluhráči, a taky trenér národního pan Koubek.

Já si myslím, ač ani zdaleka nejsem tak bystrý jako pan Tvrdík, že se zas nic až tak strašného nestalo, spíš se jedná o takový hezký a vítaný průšvih vhodný k odvedení pozornosti. Opravdové tragedie, jako byla spousta mrtvých a osleplých po požití kořalek z likérky Drak či střelba na filosofické fakultě, neměly větší ohlas než tato fotbalová prkotina. Ale byly nepříjemné a dala se za nimy tušit nějaká selhání státní správy.

Devátého května se na Slavii nic skutečně tragického neodehrálo, leč fotbal je jaksi tradičně prolezlý špatností, což z něj činí vhodný předmět kritiky. To se pak hezky moralizuje.