Nehádám se, nepředstírám, zpívám

Kéž by. Kéž bych dokázal být upřímný. Čistý jako jarní poupě, které teprve čeká na svůj čas. Neví. Doufá. Je plné nadějí. Krása nevinnosti. Síla poznání. Něčeho o čem neví.

I já jsem kupředu šel. Neohlížel jsem se. Před sebou nos a v dáli mlžný cíl. Kupředu, napříč krajinou. Jdu sám. Poznávám. Dýchám ranní vůni nadějí a ctižádosti. O, jak krásně mi bylo. Tráva se zelenala. Jaro. Čerství vzduch. Svěží nádech. Síla ve zdech tmavého lesa. A přeci sám poutníkem v záři vycházejícího slunce. Ospalého měsíce. Luna předala otěže nad životem, jež střežila před úplnou propastnou tmou. Snad jen les si dovolil trochu soukromý. Má na to právo. Starý bručoun v noci rád spí.

Východ rozproudily plameny. Krásné jitro. Slzy rosy upadají k zemi. Slunce rozhání mraky. Pomyslím si: jak silné asi je. Když každé ráno tmu rozbije. Vlastně tma utíká, co jí nohy stáčí. Dlouho se nezdrží ani v lese. Noc stahuje své jednotky nicoty a temna. Noc bývá překrásná svou intimitou, avšak k ránu je to, jako by Země poodhalila svou krásu.  

Povzdechnu si. Protáhnu se. Seřídím si kompas.

A jdu dál.

Fuck It