Argumenty

Vidím jen zamračenou tvář, jak plameně hovoří o své vizi. Jsem to já. Jedno z mých eg.

 Říká: „ Teď je ideální příležitost. Kdy jindy budeme mít takovou šanci. O nic nejde. Kdy jindy na to bude tolik času?

(? nadšeně, zaujatě, neoblomně,  „rodič“)

Rodič pravděpodobně má a měl velkou váhu. Stejně by si prosadil, co by chtěl a nikdo by mu nemohl nezabránit. Nejen, že to podpořil, ale možná i navrhl. To nemohu posoudit. Vzpomínky si mohu upravovat podle toho, jak se mi hodí. Realita mohla být jiná. A podle mě byla. Možná, že z této postavičky se následně odštěpil melancholický umělec, neústupný cholerik a klidný, uvážlivý, s nadhledem - rodič.

Argumenty. Jen argumenty.

„Měli bychom si ujasnit jedno pravidlo. Pokud bude chtít kdokoliv něco prosadit. Má na to právo, ale musí přesvědčit ostatní.“

(? realisticky, analyticky, s nadhledem „dospělý“)

„Hej mně je to úplně jedno. Dělejte si, co chcete. Stejně to není podstatné. Jste úplní idioti.“

(? výsměšně, nedůvěřivě, zklamaně „dítě“)

Tak takhle nějak započala bludná éra, která následně vedla až k teorii všeho.

Ke konci začal panovat podivný tlak. Docházel čas. Nevím k čemu, ta informace patří. Je to jen vzpomínka.

Postupně jsem pozoroval, že něco kolem mě je špatně. Přetlak začínal být neúnosný. Denní snění, hlasy pod různou tóninou a zabarvením, nakupování, zaměření na ostatní a celá řada jiných nesmyslů.

 S vidinou budoucnosti jsem pracoval už jako malé dítě. Vzpomínám si, že jsem byl na prázdninách u babičky. Umýval jsem si ruky u starého umyvadla. Vnímal jsem „čtvrťáky“ jako nějaké staré zkušenostmi protřelé chuligány. Vybavuje se mi pár konkrétních postaviček. Na prvním stupni byli nejstarší. Já jsem mohl chodit tak do druhé třídy. Napadlo mě, že až budu chodit do čtvrté třídy, můj bratr bude vycházet. Až já budu v deváté třídě, on už bude stavit dům.

Podobným způsobem jsem přemýšlel velmi často. Nejen o sobě, ale i o druhých. O světě, o vesmíru. A třeba i o něčem dál, než sahá, moje vlastní myls. Ničím jsem nebyl omezený a později jsem na to kladl velký důraz. Říkal jsem si, že by mohla víra oslepit. Pokud jsem chtěl něco skutečně vymyslet, nemohl jsem být omezený ani sám sebou. Reálně to není možné. Z toho důvodu jsem vytvořil pár malých podvodů. Netuším, jak mě to napadlo, ale někde se vzala informace, že jsem schopný některé myšlenky vložit do hlavy a po čase se údajně měl ztratit důvod, který jsem měl, když jsem je vytvářel. Díky tomu jsem v podstatě mohl „cestovat časem“. Uvozovky znamenají, že v tomto případě nejde o čas samotný, ale o jakousi náhražku. Čas plynul stále stejně dál, ale mě to umožnilo pár podvodů.

Možná nejde o vhodné přirovnání, ale jde o to, co jsem tím chtěl získat. Především jsem nemusel mít výčitky svědomí, protože to co se stalo v minulosti to jsem tak zvaně „nebyl já“. Aplikoval jsem to tak dlouho až jsem tomu mohl uvěřit. Občas stačilo počkat a být trpělivý.

V podstatě nevím, o čem mluvím. Něco se snažím sdělit sám sobě. Možná to ani není podstatné. Pro mě je to zajímavé. Někdy nepodstatné. Třeba i nebezpečné.

Nesmyslně rozebírám svoje vlastí uvažování. Třeba proto, aby mi s tím někdo poradil, nebo snad čekám, že se mi někdo vyrovná a pochopí mě. Blbost. Je to podvod.

Podvádím sám sebe, abych nemusel sám se sebou žít a tím pádem mohl přežít. Zmrazení pro budoucnost. Snad někdy budou příhodné podmínky, abych mohl sám se sebou žít. Blbost.

Celá řada věcí nesmyslů a sraček vyplívá z mého vlastního rozhodnutí. Já jsem stál u zrodu a podpory denních snění, které mě odváděly od reality. A stále su mimo.

Fuck

Na co jako čekám. Na nějakou ženskou, kterou bych mohl mít rád? A až bych to měl mohl bych si třeba říct, že dítě je to co mě zachrání. Blbost.

Z principu jde o krátkodobé a dlouhodobé řešení. Pro jsem se díval na všechny ty ekonomické analýzy a zjistil, že především politika z části stojí a padá na těchto dvou nesmyslech. Pokud vznikaly nějaké pochybnosti nebo snad palčivé otázky. Využíval jsem celou řadu argumentů a byl jsem téměř vždy o krok napřed. To je, ale náhoda, že jsem to byl zrovna já, kdo tvrdil, že dítě nic podstatného neřeší. Já sám s tím mám ten největší problém. Raději vymyslím nějaký úhybný blábol, abych se vyhnul realitě.

Klíčem je, abych se vyhýbal extrémům. Pokud tedy vážně chci. Kompromis. Především mezi pravou a levou hemisférou. Ano levá byla na tahu. Úžasné. Mohl bych propadnou opačnému extrému. Stále se sám sobě snažím vysvětlit, že je to pouze na mně.

Téměř nemohu psát systematiky a plánovaně. Právě jsem si četl článek o významném československém emigrantovy. Šel jsem na záchod. Okamžitě se mi vyrojily myšlenky o mém psaní. Jako bych skutečně psal, ale pouze myšlenkovým monologem uvnitř. Jsem v klidu. Nepíšu proto, abych něco napsal ale proto, že chci. Mám otevřený Word. Můžu si výběr. Pokud chci psát-můžu. Moje pocity většinou nesouvisí s tím, co bych tzv. „měl“. Zatím jsem toho názoru, že pojem povinnosti je racionální předpoklad, jenž by měl v budoucnu přinést ovoce ve smyslu pozitivních emocí, nesouvisí s okamžitou emocí. Tyto emoce u mě různě přeskakují. Předpokládám, že pokud mám zájem na kompromisu mezi pravou a levou hemisférou, měl bych alespoň vědět o určitých pravidlech. Neboli v případě, že se rozhodnu pro okamžitý pocit, měl bych si racionálně říct o výhodách a nevýhodách. Myslím si, že moji pravou hemisféru nezajímá, až tak minulost nebo budoucnost, ale přítomný okamžik. Sice se pravděpodobně mýlím, protože minulost a budoucnost by měla být rozdělena mezi hemisféry. I levá hemisféra, že může vyžívat v okamžiku. Například při zaměření na určitou oblast si mohu velmi obtížně připustit i jiné možnosti správného řešení nebo obecně možností, jako takových. A zároveň i pravá hemis. se může utápět v denním snění. Napadá mě, že některé oblasti mého mozku vykazují jinou aktivitu, než by asi mohlo být běžně zvykem. Své vysvětlení by to snad mohlo mít i s diagnostikovaným ADHD, ale snad teorie všeho mi byla dostatečným vykřičníkem. Pokud tedy chci přemýšlet nad odlišností mého mozku, samozřejmě můžu, ale mohl bych narazit. Základní předpoklad zní, že každý člověk má částečně biologicky jinak poskládaný mozek. Díky tomu může být každý částečně jiný, ale zároveň je vhodné být v oblasti normy nebo tolerance. Já jsem toužil z nějakého důvodu být tak trochu jiný. Pár měsíců po teorii všeho jsem, ale velmi přehodnocoval své dosavadní závěry.

V současné době se snažím přiklánět k tzv. kompromisům. Ať už to znamená cokoliv, pojem jsem prakticky neměl ve slovníku. Protože jsem se snažil o nejlepší cestu, ale bez kompromisů. Pocity jsem z nějakého podivného důvodu ignoroval nebo jsem jim nepřikládal váhu, kterou by si zasloužily. Takový „luxus“ jsem si mohl dovolit díky podvodům a odstavením od reality. Plnohodnotně jsem se mohl zaměřit na analýzu a případně teorii všeho. Asi jsem hledal jasný a zřetelný návod.

Nakonec jsem neskončil až tak špatně. Šel jsem na to více méně dobře, jen jsem zapomněl na to co mě tzv. „živí“.  Myslel jsem si, že to mám pod kontrolou, ale od druhého ročníku na gymplu jsem byl už úplně mimo. Přetlak byl až příliš silný. Dnes bych řekl, že jsem postupně připouštěl bludné myšlenky, aniž bych si výrazně uvědomoval jejich dopadu. Možná jsem to nechal zajít, tak daleko, že mi nic jiného nezbývalo. Bylo to buď anebo. Už dříve jsem se z nějakého podivného důvodu „učil“ celou řadu pravidel, které mě tzv. „měli dostat zpět“. Dobře vyvinutý relativizmu je základ. Tedy dvě ega, která jdou účelně proti sobě. Vznášejí vzájemně opačné argumenty. Dále je to jakýsi soudce, který má nadhled a je více méně respektovaný, ale jen z části. Mnohem podstatnější je, ale ego, které je úplně oddělené od samotného procesu. Tohle ego má sice časově nejkratší úkol, ale z pohledu celkové existence a významu je nejdůležitější. Po přesunu tzv. „na druhou stranu“ by mělo nebo má za úkol celý systém dostat zase zpět.

A právě na základě zjednodušeně podobného principu by v podstatě mohlo fungovat i nějaké to perpetum mobile. Ve skutečnosti se jedná o úplně jiné principy, ale já bych neměl být schopný pojmout přemýšlení neboli úhel pohledu pod systémem mojí teorie 4D. Tedy interakce v objemu koule. Jedná se sice bez nadsázky o hloupost, ale já jsem k tomu došel po určitém čase a za určitým důvodem. Pokud vynechám skutečné důvody, které mě k tomu vedly. Třeba abych se tzv. „vytáhl před holkami“ nebo abych si získal kamarády. To mělo údajně přijít po vymyšlení nějaké „geniální teorie“. A v podstatě bych mohl nakonec říct, že jsem na to sbalil jednu holku. Tohle mi před pár měsíci, sdělilo jedno z eg. Taková výsměšná postavička. Řekl bych ´, že to je pěkná kurva. Typl bych si že to byl dospělí nebo dítě a reakce to byla něco mezi sjednocenou osobností a rodičem. Moje první reakce byla, že jsem se otočil, zamračil se a měl chuť vzít basebalou pálku upmlátit tu svini a následně se zastřelit. Po tolika letech ve lži a jiných sračkách, jako je virtuální realita a já nevím, co ještě. Nějak zvlášť se té reakci nedivím. Teď jsem si to schopný říct snad i sám. Tedy sjednocená pro sjednocenou osobnost.  V jednou monologu a proudu informací a ne ve „dvaceti“, jak tomu bývalo zvykem. Průběžně se k štěpení osobnosti vracím, ale už ne v takové míře. Připadá mi, že už jsem na mnohem lepší cestě. V integraci.

Předpokládám, že šlo a stále z části jde o nějaký klasický neurotický problém. Asi nemám pravdu, ale z mého úhlu pohledu jde o integraci dospělého. V rámci teorie transakční analýzy. Anebo bych se na to mohl podívat i z jiného pohledu. Mohlo by jít o integraci určitých vlastností, které jsem odmítl. Například by to mohla být agrese, vypočítavost, podlost, „vyčůranost“ a celá řada jiných pro mě tehdy negativních vlastností, které jsem odmítl.

V součastné chvíli zastávám názor, který je trochu střídmější a mnohem méně agresivní než dřív. Pokouším se tedy říct: pokud tyto vlastnosti jsou součástí mě, měl bych je přijmout a pokusit se s nimi vyrovnat. To jakou váhu jim dám, je už na mě. Nebo by mělo být. Věřím v to.

Nasrat