A tak myšlenky proudí závějí

Úmorně prolínajícím se dnem, přišel jsem až sem. Na nové, černě potemnělé židli. Den promrhal svůj čas. Přesto sluce svítí-zář. Pod nízkým úhlem sklání se paprsky. Já bez vděku a lásky.

Promrhaná mladá léta, jako bych měl na krku kmeta. Snad tíží mě hlava má. Bez závaží obtěžkána. Nač tak těžká? Proč zrovna má?

A přesto sám stěžuji si bez zábran. Hradby mého světa mohutné jsou. Moje hradby to jsou. Stavil jsem je roky. Kámen po kameni, až nic než samota nezbývá mi. Jsem unaven z toho světa bez ničeho. Téměř jsem ztratil i sám sebe. Snad důvěřuji si teď lépe. Bez sebe ani druhým nemám co nabídnout.

Jednou jsem někam šel a dnes stále zpět se vracím. Není to jako plout v oblacích? V oblacích bez mraků plout. Kam se poděly ty mraky, proč neprší? Kam mám jít? Sám bez sebe u nohou mě zebe.

Prolínají se ve mně vzpomínky. O mě jako bych nenašel ani zmínky. Snad žil jsem posledních pár let. Kdyby se mě někdo zeptal, mám co vyprávět. O kom ale budu mluvit? O názorech? O alternativách? Proč ne o mých pochybách? Minulost je pro mě těžký kámen. Vyrostl jsem na něm. Tíží mě a zároveň mě utváří. Bez něj jsem jako povětří. Radím si: „Fajn tak trochu otesej, ten svůj kámen. Ne moc jen tak akorát, abych dál mohl pracovat.“ Řekl bych pracuj si na čem chceš. Beze mě se daleko nedostaneš.

A tak myšlenky proudí, střetávají se. Snad tak málo od integrace.