Hezky napsané. Já myslím, že člověk by měl v rozumné míře vzpomínat na minulost a co vše se dělo. Měl by znát dějiny.

Jinak bych každému doporučoval návštěvu Jáchymova, i když budou asi mnozí zklamáni. Na jednu stranu lázně, na druhou zchátralé domy.

dik za vzpominku i udiv nad pani, ktera se tam narodila a zrejme ani nevi, ze tam maji muzeum, ktere navstevuji i cizinci. Jachymov byl svou hruzou prosluly, a z septani rodicu nikdy nemohu zapomenout, otec pracoval na spinacce pobliz sachty, nekdy vezne vidal a vzpominam na maminku placici, kdyz se jednou proslechlo, ze se nekomu podarilo dostat ven.....ale jak dal? K zadratovanym hrnaicim? Bylo to poprve, kdy jsem videla maminku modlici.

Já zase znám z vyprávění jednoho pána,který byl vězněn v Jáchymovských dolech a ten mi vyprávěl,že pokud tam "vládli" Rusové,tak ty podmínky nebyly tak kruté,ale jakmile to převzali naši lidé,tak to bylo hrozné.

Vždycky mne "dojmou" ubrečené články těch ublížených.

Minulost nelze vrátit. Je nutné se s ní vyrovnat a žít dál.

Já mám jako kluk na Jáchymov ty nejkrásnější vzpomínky, kdy jsem tam chodil do školy; ano rodiče bydleli v jednom z těch vězeňských baráků přeměměných na rekreační středisko. Věděli jsme. Věděli všichni. A přesto byli plni odhodlání žít dál.

Nebrečím. Nebrečím, že jsem tam v 16 letech ztratil mámu, nebrečím, že jsem musel denně dojíždět do školy... a tak bych mohl pokračovat.

Minulosti je třeba se postavit čelem. Nikoli ublíženeckým fňukáním.

Nejde o fňukání. Jde o to nezapomenout. Nerozumím, co tam dělali Vaši rodiče, měli propustky? Děti samozřejmě vnímají svět pod křídly svých rodičů. Pokud jsou v bezpečí jsou šťastné.