Čas

Že je čas relativní, to víme dávno. Vím to ale jen vnějškově, protože teoretické fyzice nerozumím. Ale z hlediska lidského vnímání času mu samozřejmě rozumím.

Snad nejkrásnější  bylo vnímání dětského času. Prostě plynul, ráno jsme se vzbudili a nevěděli jsme, jak bude den probíhat. Všechno jsme přijímali, jak to přišlo. Toužila jsem během dalšího života, aby se to dětské vnímání času vrátilo. Ale teď ve stáří to prostě neumím. Jsem za celý život naučená čas plánovat a bez toho bych se v nestrukturovaném plynutí ztratila.

 Ve škole jsem vnímala čas a s ním spojený věk následovně: děti ze třídy pode mnou byly mrňata, o které  jsem nejevila zájem. Děti o třídu výš byly respektuhodné a jako mrně jsem si připadala já. Pak přišla puberta. Bylo mi šestnáct, a to jsem si připadala nejstarší za celý svůj život. Devatenáctiletí byly vhodní tak akorát na smrt.

Střední léta - všichni o deset let mladší a starší mně připadali jako vrstevníci. Že by kdesi na konci byl definitivní konec, o tom jsem vůbec neuvažovala

S teď, stáří. Ale to je pohled zvnějšku, já si fakt stará nepřipadám. Ale musím být, když mě pouštějí v tramvaji sedat. Odvykla jsem si dívat se do zrcadla, pozorovat se ve výlohách. Mám pocit velkého osvobození, vnímám sama sebe zevnitř. Líbí se mi citát Květy Fialové, že tělo je traktor pro duši. Ale asi ten traktor bude vypovídat službu. Ale teď už vím, že tam někde je konec. Škoda.