Příliš mnoho příliš aktivních důchodců? Klid, skleróza se postará.

Tak se prý stanu důchodkyní, sdělil mně Úřad. Tak si holt zvyknu, sdělila jsme sama sobě.  Čím začít? Začnu předem intenzivně  rozdávat a taky přijímat radost. Pro tento případ mám  literární vzor v babičce , vlastně Babičce B. Němcové, rodinným vzorem je pro mě teta.                                                               Teta, nesmírně vzdělaná, hodná a velice skromná paní, která i přes mnoho zdravotních komplikací rozdává  širokému okolí nezištně nejen radost, ale především  svůj životní optimismus.  

Teta  se už hůře pohybuje, má tedy komplikace s nakupováním potřebného oblečení. Rozhodla jsem se (profesí slaboproudař, obchodník , logistik, specialista BOZP, nyní také domácí kutil , začínající bloger a samozřejmě i švadlena  samouk), že ji ušiju kalhoty. Teta schválila  můj záměr, samozřejmě mejlem. Drží  neustále  krok s dobou a tak se stala asi před pěti roky nejstarší, ale úspěšnou účastnicí kurzu  "PC pro začátečníky".

Ušít kalhoty? Maličkost, tak hodku, dvě, víc není potřeba

Napřed  přetáhnu stůl pod lustr, bych aspoň trochu viděla, věk mně dopřál radost nosit  brýle. (Co radost, prý stařecká vetchozrakost, pravil očař….. hm). Jenže při přetahování stolu po koberci zjistím, že se u stolu  viklají nohy. Tak tedy  kleknu, pohmatem zjistím, že jsou povolené šrouby, ale nemám na očích brýle....

Plná elánu se  zvednu, najdu brýle, kleknu, ale je tam tma... to už tak bývá pod stolem. Opět se  narovnat, zapnu stojací  lampu a postrčím ji tak, aby svítila pod stůl.
Zakleknu a zjistím, že lampa sice svítí, ale ne tam, kam potřebuji. Chci na ni  tedy vyzrát a vkleče lampu posunu do potřebného místa.  Ha, ha, lampa na rozdíl od stolu nemá uvolněnou nohu, takže se zachytí o koberec a spadne. A přestane svítit…. Takže vstát, jít do kuchyně, vylézt na židli a podat si novou žárovku.  Změnit brýle, abych přečetla , co je na žárovce napsané. Najdu tu potřebnou, jdu do pokoje, zvednu lampu, vyměním žárovku, svítí to, posunu do blízkosti nohy stolu, zakleknu a zjistím, že tentokrát sice brýle mám, ale bohužel ty silné, se kterými prostě na tohle nevidím (jsou totiž půlené, nahoře skoro nic, dole čtyři dioptrie a to je pouze na zatočení hlavy) 

Opět tedy s hekáním vstanu,  mé pohyby už dávno nepřipomínají  hbitou srnku ani švarnou skorodůchodkyni, a jdu si vyměnit brýle. Asi zůstaly v kuchyni. No, nevyměním,  neboť netuším, kam jsem je položila. Příště si pořídím fosforeskující,  blikající a houkající. Příště třeba, ale teď je třeba najít aspoň ty , co momentálně vlastním  a naposledy jsem je měla nasazené  v kuchyni...  Následuje obhlídka kuchyně mžourajícíma očima.  Nic, ani na okně, na sporáku, pod stolem , kupodivu nejsou ani v koši.  Tak usednu a bezradně čumím... 

Nakonec mně dojde, že jsem přepečlivá a současně blbá, vyňala jsem z krabice žárovku, sundala ty hledané brýle, přečetla se silnými brýlemi nápis na žárovce a   krabici jsem zase uložila do nejvyšší police. . Tedy krabici, do které jsem vzorně uklidila i ty sundané brýle...  Takže opět židle, krabice, vyjmu radostně brýle, položím je na stůl, hlasitě si pro jistotu přeříkám, že brýle pokládám na stůl, krabice do police, já ze židle, jdu do pokoje, kleknu pod stul a .... ihned vím, že brýle jsem sice našla, ale leží na stole, neboť jsem si je nenasadila...  Tak znovu vstát, ...no, nakonec jsem pod stolem....

Zjišťuji stav šroubů, hudrám si v duchu, že závadu nikdo  nezaregistroval, zase je vše na mě.  Vstanu, jdu pro kombinačky, kupodivu je nehledám, protože jsem už dávno pochopila, že je nejjednodušší mít své vlastní nářadí oddělené od "domácnostního", (v tom společném se nikdy nic nedá najít a vždy se dá o něco "zajímavého" zranit).

Stůl je nakonec opraven, stačilo už kleknout pouze jednou,  nohy jsem raději obešla po kolenou, abych se nemusela zvedat, a nemohla tak šikovně odkládat brýle.... 

A dávám se do stříhání... Rozložím  látku, zkontroluji, zda je dobře složená, sešpendlím a chci umístit  střih. Sáhnu zcela prakticky do koše se šitím, kde by střih měl podle mých zvyklostí ležet, ale ... no, neleží... Tak vyskládám věci z koše, střih nenalezen. Podivné, střih jsem si udělala z látky na prostěradla, tedy bílé plachtoviny, přece se to nedá přehlédnout.. Nezbývá , než podrobně přezkoumat jednotlivé kousky bílých látek, které si v koši schovávám mezi dalšími nezbytnostmi jako podklady pro šití třeba polštářků nebo na podložení při látání zadků prošoupaných synových  kalhot.

Kus po kuse vzít do ruky, větší kusy vytřepávám, zda v nich není střih na nohavici zamotaný, menší odkládám, nohavice není malá. A ejhle, jeden kus se objevil., druhý kus je stále utajený. Tak znovu. Vzhledem k tomu, jak často šiju, a kolik věcí vždycky do koše natahám ze svých nasyslených zásob, to není práce na minutu.

 Bohužel,druhá část střihu není k nalezení. Zavalí mě vztek, že jsem slepá, blbá a hlavně nepořádná, ale současně si hned sama sobě vysvětluju, že nepořádná nejsem, když látky dávám do jednoho koše a  brýle řádně ukládám do krabice, blbá taky přece nemůžu být, vždyť si na (skoro vše) vzpomenu alespoň po čase a slepotu jsem pro teď zahnala, vždyť mám už ty brýle.(V této chvíli dokonce oboje).

Co naplat, nohavici to nepřivolalo. Tak jsem na to šla opačně a přemýšlela jsem, co jsem naposledy šila. Aha, ušila jsem si takové podlouhlé pytlíky, nacpala je a vložila jsem je do meziokenního prostoru, že to jako trochu zabrání event. průvanu. (Peníze, ušetřené na nová plastová okna jsem  jako spořádaná skorodůchodkyně  odložila  na horší doby, přece nemohu předpokládat, že se o mě stát postará)….
Ty pytlíky plním právě kousky látek, které se mně jeví jako nepotřebné...Tak rychle  rozdělat, vysypat a hledat.  Jasně, střih na druhou nohavici  tam byl, sice úplně dole, ale byl.

Výkřik, který nalezení střihu doprovázel opravdu nebyl projevem senilní stařeny, která začíná hovořit dopoledne sama se sebou, ale reakcí na špendlík, který byl ve střihu zapomenut… Mám to brát jako trest za svou roztržitost?  Nepřemýšlet, raději honem nacpat zbylé hadry zpět do pytlíku, vyházené  látky zpět  do koše se šitím a honem stříhat.
A následuje etapa, která by se dala pojmenovat  dle hudebních partitur….. "teď hrajte opět  od začátku"....

Další problém? Kdepak, vůbec žádný problém… jen.. jen…..  inu, já opravdu hledám ráda  brýle. ...

 Potřebuju totiž opět ty silnější... a zase nevím, kde zůstaly...

No, myslím, že tu časově nejnáročnější  část práce jsem popsala, už je jasné, jaké časové rezervy mám při šití....Vše ostatní je totiž rutina…

Teď jen s nejistotou v duši čekám, zda se postupem času nestane rutinou i to nekonečné hledání… Možná, že t zmíněná stařecká vetchozrakost není mou jedinou diagnozou, snad  že by už  i ta stařecká skleróza?

Pět  slovíček v mejlu, který dorazil po předání výrobku, jsem  v napětí četla  bez brejlí, které  se opět někam zatoulaly a rázem mně byly diagnozy ukradené.

                                                  Dík, kalhoty padnou jako ulité

A fakt, funguje to.  Předaná radost, moje dvojnásobná radost.

 Pro ty, kteří by v diskuzích chtěli řešit, jak moc jsem byla užitečná pro dřívějšího zaměstnavatele, když asi pořád něco hledám, doplňuji, že každá věc měla své místo na pracovním stole… Znáte to, přece, sektor A4, B7. Ale doma to taky  zavedu… Možná…..