Jak se stávám nepotřebnou 5 - vlastně i (ne)schopnou

Utrpení z cestování, aneb zavedli nám integrovanou dopravu, den, který si zapamatuji i do pozdního stáří, (nakonec, to není příliš vzdálená  budoucnost).

Je třeba navštívit syna v nemocnici. Vzhledem k závažnosti jeho nemoci a  stavu mých nervů, jsem napřed sedla k netu a vyhledala možné spoje. Abych měla aspoň jednu jistotu, jistotu návratu. V  sobotu v podvečer z Brna, inu, moc toho integrovaný dopravní systém jihomoravského kraje (kouzelná zkratka IDSJMK) nenabízí. Jediný vyhovující autobus kolem půl sedmé večer s odjezdem  ze zastávky Bohunice – stará nemocnice, nebo později večer vlak ze středu Brna.

Rozloučení se synem, s předstihem na zastávku a čekat.

V hlavě spoustu otazníků, v duši strach  a veliká únava,  tak už to bývá.  Nastala doba mého odjezdu, spoustu autobusů IDS, spousta znejistělých cestujících na zastávce, všem postupně jejich spoje přijíždějí,  ale ten „můj“ nikde. Drzost, stress a obavy  a především bezmoc mě po půlhodině  dohnaly k tomu, abych požádala kolemjedoucího řidiče (zaměstnance IDSJMK) o pomoc. Byl ochotný,  spojil mě vysílačkou  s dispečinkem. Neočekávala jsem  od dispečera přistavení zvláštního spoje, jen  informaci, zda „můj“ spoj pojede. Informace se mně dostalo:

„Paní, pokud ten autobus má jet a ještě nejel, tak určitě pojede.“

Konec spojení…… Řidiči jsem poděkovala, na adresu dispečera jsem pronesla vulgární slova. I starší dáma je ovládá, divili byste se. (Až  později jsem zjistila, že se do jízdního řádu  vloudila chybička a odjezd byl sice od bohunické nemocnice, ale ze zastávky na opačné straně tohoto  komplexu).

Nastala situace, kterou jsem předem  neřešila. Jak se dostat do centra, odtud  mně jede  alespoň vlak. Poradila mě jiná čekající a přesto, že městský autobus jel  podle mě, venkovanky,  zcela opačným směrem, dovezl mě k nádraží.  Lístek jsem zakoupila u řidiče. Až při výstupu mně došlo, že jsem si jej asi měla označit… Prošlo to, aspoň drobný úspěch..

Na nádraží jsem se hrnula k automatu  na lístky. Přes vysokoškolské vzdělání jsem nedokázala vybrat žádnou z nabízených možností. Základní jízdné, zákaznické jízdné, co já vím, co chci…  snad jen žádnou slevu  bych nepožadovala.

Zvolila jsem  tedy nákup u pokladny. Ejhle – ve vestibulu asi deset pokladen, u první cedulka:

Pokud je tato pokladna uzavřená, přejděte prosím k další

Velká šipka, ke které pokladně je třeba přejít, mě tedy vedla. U vedlejší pokladny opět upozornění, že pokud je pokladna uzavřená…..

Obešla jsem jako tele jdoucí na porážku všechny pokladny.  U poslední bylo kupodivu oznámení, že lístky je třeba zakoupit v koridoru C.

Netuším dodnes, jak jsou pojmenovány jednotlivé chodby, pardon, koridory v nádražní budově, přepravní řád mně to snad ani neukládá,  ale měla jsem štěstí, hned první pokus vyšel a já stála přede dveřmi  s označením „Prodej jízdenek“.  Uvnitř  nikdo, ale prostředí jako v chrámu. Uprostřed stojan, na něm označovač pořadí,  (pokud má toto zařízení nějaký  přesný název, musím se doučit), u stěn místnosti pokladny zářící novotou a zbytek prostoru pro zájemce o lístek. Vzhlížela jsem k označovači pořadí jako k novému bohu.

Tak rychle vytisknout lístek na pořadí. A vzápětí zjištění, že to zas tak rychle nepůjde. Staré známé  možnosti, zákaznické jízdné, základní jízdné…. To už jsem nebyla klidná, vztek nad vlastní neschopností  mnou cloumal.

Tak  něco zmáčknout a  nepřemýšlet. Vyšlo to,  stala jsem se  zákaznickým číslem.  Rozčílená, vynervovaná, unavená … jsem čekala na pokyn systému.. V provozu byly dvě pokladny a já jsem byla jediný zákazník. Postupně jedna pokladní odešla, druhá dojedla . Dočkala jsem se.   Bliklo číslo pokladny, ke které jsem byla pozvána.  Našla jsem ji snadno, ostatní byly zavřené, ale  není nad to, když  zákazníka   informuje elektronický systém a ne vlastní rozum.   

Na dotaz, čím mně může pokladní pomoci, jsem chtěla obratem sdělit, že mně pomoci asi už není. Ale přemohla jsem se a zablekotala něco ve smyslu, že bych ráda domů, ale že nevím, jaký  typ jízdenky chci. No, pro ni , znalou,  jsem se tím ihned zařadila do kategorie duševně postižených.  Bez problémů lístek vydala, já zaplatila a  jako bonus se mně dostalo poučení, jak lístek označit. Před jízdou, bylo řečeno důrazně, před jízdou!!!

(Dodnes netuším, kdo a proč by si lístek označoval po jízdě, ale odsouhlasila jsem to kývnutím hlavy, na slovo jsem se už nezmohla).

Cestou na  nástupiště jsem si opakovala, že musím  před vstupem do vlaku vyhledat značkovač, to je taková velká žlutá krabice, zavěšená sloupu. Krabici jsem našla, i škvíru, kam  lístek vložit.

Ale pozor, další poučení pro cestující IDS. Uvědomila jsem si hrdě, že to jsem já. Byla jsem  žádána , abych jízdenku zasunula tam, kam ukazuje šipka, tedy vpravo.  Na pravém boku jsem nic nenašla, tak jsem postoupila opět doprava, na zadní straně  přístroje byl ovšem sloup, tedy přístroj byl zavěšen na sloup, označit nic a nikde nešlo. Opět vpravo v bok a dostala jsem se  k již prostudované škvíře. Ojojoj,  došlo mně, že jízdenka je užší  než škvíra,  třeba ji vkládat k pravé straně a ne obcházet sloup…

Rozhlédla jsem se, naštěstí   nikdo mnou  totální blbost  neviděl. Vložila jsem , označila, zkontrolovala,  podruhé jsem se rozhlédla., bohužel  si nikdo nevšiml ani mé geniality a  skoro profesionálního postupu při vložení lístku.

Už zbývalo jen najít správný vlak a v něm vagon, kterým bych se svezla přímo, bez přestupu. Měla jsem štěstí, míjel mě strojvedoucí. Na  dotaz reagoval podivně, nejistým hlasem mně vysvětlil, že souprava jede asi zcela jinam. A odkráčel  stejně nejistým krokem k lokomotivě..

Naštěstí se mně ujala jeho kolegyně průvodčí a velice profesionálně mě uklidnila a ubezpečila, že se tímto vlakem domů dostanu. 

Poloprázdný vlak,   rozjeli  jsme se a přišla kontrola jízdenek. Já jsem nebyla sice pochválena, i když bych si to moc zasloužila, ale  vše bylo v pořádku. Horší to bylo u druhé cestující, (mladá žena, vracející se zjevně z dovolené) která sice měla správný lístek, ale neměla ho označený.  Průvodčí jí na to upozornila a ihned přidala poučení o žluté krabici visící na sloupu, vložení lístku, označení a následné kontrole. .

Moje spolucestující ovšem pronesla  zásadní projev.  Přišla prý na nádraží, tam zavřené pokladny, od jedné postupovala  ke druhé ve směru šipky, nakonec  ji lístek prodali po pěti minutách čekání u jediné otevřené pokladny v koridoru C. Ano, pokladní jí k lístku sice přidala poučení o označení lístku, ale   nějaké obíhání peronu a  hledání žluté krabice - to tedy brala jako pěkně nehorázný vtip určený snad jen pro účastníky dětské bojové hry.

Zasmály jsme se od srdce všechny tři.

Cestou domů jsem se snažila pouze o jediné – neusnout a nepřejet .

Až doma  ve mně zahlodala myšlenka, proč měl ten strojvedoucí poruchu řeči, chůze a snad i myšlení…. Naštěstí s ním cestovala velice schopná a příjemná průvodčí, která  asi zvládla i odřídit vlak za "porouchaného" strojvůdce..