Jak se stávám nepotřebnou 1

Před rokem  mně ležela u ruky tužka a přede mnou výpověď z pracovního poměru. Podepsala jsem.  Jsem hrdá, jsem vlastně  dospělá, nedoprošuji se. Stejně jako Scarlett O´Harová jsem věděla, že  vše hravě vyřeším  „zítra“. Tal jsem začala řešit.

Skoro obratem jsem našla  místo odpovídající mé nejnovější  kvalifikaci -  bezpečnostní technik, pardon, specialista pro vyhledávání bezpečnostních rizik a šla jsem se do místní firmy se švýcarským majitelem představit. Měla jsem dokonce radost, že požadují  navíc ještě průkaz školitele řidičů vysokozdvižných vozíků, jeřábníků a vazačů……Ráda se učím nové věci, a všechny zmíněné profese jsem kdysi vykonávala, proč si to nezopakovat..   

Ujala se mně mladá dívka s hrdým titulem personalistka. Odpustila jsem ji drobná „zakolísání“ při přijímacím pohovoru, pečlivě jsem  vyplnila  předložený třístránkový dotazník a  s profesionalitou  jsem vytvořila odpovědi na otázky, proč chci pracovat v této firmě, jak chci spolupracovat s ostatními zaměstnanci, jaké je mé životní krédo a co  jsou pro  mě motivační stimuly, jaké  metody použiji na ovlivnění postojů podřízených , a jak se zapojím do dynamického kolektivu. …...                                                                                                                                            (Byla jsem ráda, že odpovídám  písemně, že se současně neprovádí monitoring myšlenek, odpovědi by se značně lišily…) 

Následovalo seznámení s provozem. Firma se zabývá především svařováním,  důležité je konstrukční oddělení a dvě větší montážní haly. Personalistka hrdě otevřela vrata do první, ihned za dveřmi byly srovnány plechy do výše pasu dospělého člověka a to  přímo v místě označeném jako průchod halou….                                                                                                               (Zrychlené rozvažování, co se ode mě vlastně čeká, vidět… nevidět…pozor,  jde o plus body v rámci přijímacího řízení)….  

Vše je  ve sporém osvětlení a  kdo nechce vidět, vidět nemusí.A podle výrazu mé průvodkyně se opravdu nic nečekalo.  Tak jsme mlčky obešly    uskladněný materiál a objevil se pracovní prostor. Asi dvacet pracovníků pečlivě svářelo. Na první pohled bylo patrno, že většina jsou Vietnamci.   Nepřekvapila mě ani tak národnost, ale jejich hlavy.  Svářecí kukly  byly totiž  asi pečlivě uschovány pro případ kontroly ochranných osobních prostředků BOZP  a  svářeči měli hlavu obalenou  tu svetrem, tu nějakou jinou náhradou.                                                                     (O plusových  bodech  za postřeh  jsem   raději ani nezačala uvažovat) 

Mlčela jsem, vlastně  nebylo jak se zeptat, vietnamsky neumím. Plynule jsme přešly k další hale. V té  nebyl za dveřmi složený materiál, ale o vrata zevnitř byl opřen přímo rudl, který na mě spadl. Jsem ještě stále šikovná, uskočila jsem hbitě, po očku opět pohlédla na personalistku, zda zaregistrovala můj postřeh a pružnost. Ničeho jsem si na ní ale bohužel nevšimla, uznání  jsem se nedočkala.                                                                                                                                   (Ani tentokrát tedy nepřibyly žádné body, zřejmě se tu uskakuje  často a pružnost je předpokladem pro výkon zaměstnání) 

A tak jsem se  začala rozhlížet spíš než po budoucím pracovišti po dalších překážkách, které by mohly ohrožovat zdraví mé osoby a ne osob svěřených do mé péče. Bez překážek jsme  přešly alespoň v hovoru na téma  průkaz školitele. Inu,  požadují ho především proto, že většina dělníků jsou cizinci a že  se jim velice těžce shání externí školitel. (Legislativa totiž kupodivu požaduje, aby byl zaměstnanec nejen proškolen, ale aby školení rozuměl, tedy když neumí česky, je třeba zajistit tlumočníka). Ovšem  tenhle drobounký zádrhel se velice rychle vyřeší, když je školitel současně zaměstnancem, pak není třeba ověřovat, co bylo školeno a čemu bylo porozuměno.

Shrnuto -  zaměstnavatel očekává od budoucího zaměstnance loajalitu, provozní slepost, ale také   naprosto všechny firemní doklady v souladu s legislativou. A podvádět nebo obcházet platné předpisy,  to je jediná dovednost,     kterou  nemám,     naučit se ji nedokážu  a   ani v budoucnu se můj postoj nezmění.  Rozloučily jsme se s úsměvem,  ale já se začala bát, co řeknu, pokud bych splnila očekávání firmy..

Můj strach byl neoprávněný. Sice se ozvali, ale pouze proto, aby mě sdělili, že nevyhovuji. Zřejmě na mě nebyla vidět pružnost, ale spíš  přísnost a snaha o dodržování platných předpisů. Naštěstí.