Umíte číst noviny?

Hloupá otázka? Ne tak, jak by se mohlo zdát. Hloupá otázka by zněla: Umíte číst? Taková otázka by byla hloupá, protože na ni – položenou písemně – není možné odpovědět jinak než „ano“. A otázka, na kterou je jediná odpověď, je hloupá. Úvodní otázka je však, myslím, docela rozumná. Číst, znát písmenka a skládat slova a věty totiž nestačí. Abyste novinám rozuměli, potřebujete navíc pochopit nejen, co tím autor chtěl říct, jakého bulíka vám chtěl pověsit na nos – ale především, co tím opravdu řekl, jak to řekl, proč to řekl, proč vás tahá za nos a tak dále...

Není to tak hloupá ani chytrá otázka, jak by se mohlo zdát. Ale jasu není nikdy dost, tedy přidám zjasňující a zjednodušující příklad toho, co jsem řekl i chtěl říct.

A protože jsou muži hloupější a netrpělivější, začnu příkladem pro muže; nejprve pro ženaté muže:

Jistě už se ti, ženatý muži, někdy stalo, že ti manželka něco chtěla říct. A řekla to. Tedy přesněji, něco řekla. Nějaká slova a věty. Ty jsi poslouchal, to ženatí muži už dovedou, a snažil ses pochopit, proč to říká a co tím, proboha, chce říct.

A to je ono – ženatý muž ví, že tohle ve slovech ani větách nenajde, že tohle s nimi nemusí mít vůbec nic společného, že se to nad nimi může jen tak nějak vznášet, že jedno z těch slov, některé, možná může být skrytě těhotné jakousi myšlenkou, kterou však musíme sami přivést na svět a plácnout, aby zakřičela, nebo, v horším a složitějším případě ji musíme nejdřív sami oplodnit, pak urychleně odnosit a porodit a naučit mluvit – to všechno sami – a nakonec doufat, že se nám podařilo přivést na svět přesně to, co by vaše žena řekla sama. Kdyby věděla, co chce říct...

Srozumitelnější?

Ale tak složité čtení novin není. To vás mělo jen uvolnit a odlehčit, abyste na příštích stránkách zjišťovali, že vy – ženatí muži – řešíte v životě mnohem složitější a beznadějnější věci; skryté a nepoznatelné a přesto někdy drtivě zásadní.

Ve srovnání se čtením manželčiných myšlenek je čtení novin rozverná kratochvíle, zábava. Ale i to se musí umět! Protože kdo by četl noviny ledabyle, bez porozumění a s naivní důvěrou, musel by si za chvíli připadat jako idiot. A od toho noviny nejsou; noviny nechtějí, abyste si jako idiot připadali.

Ženatí muži tedy mohou další odstavce přeskočit a směle se vrhnout na první lekci. Svobodní muži a ženy všech druhů mohou skočit také, ale pokud zůstanou a pročtou si zjednodušující příklad určený jim, rozhodně neprohloupí. Rozhodně neprohloupí bych v tomto případě chápal tak, že rozhodně nebudou po přečtení hloupější než před ním. A to je, myslím, povzbudivé.

Takže budu pokračovat dvěma příklady pro ženy, abych se vyhnul nařčení, že muže zvýhodňuji.

Obvinění z rasové diskriminace se pokusím vyhnout tím, že pokud píšu muž, mám na mysli Roma a všechny ostatní jedince s chromozomem XY, pokud píšu žena, mám na mysli Romku a všechny ostatní osoby s chromozomálním vybavením XX. A pokud píšu člověk, mám na mysli Roma i Romku a všechny ostatní – nikoho nevyjímám, nikoho nezvýhodňuji, nikoho neopomíjím. Když napíšu blb, nebudu tím narážet na etnické, společenské, pohlavní ani jiné určení, budu tím myslet, že někdo je blb, protože se – podle všech mně známých příznaků – chová jako blb. Nic víc, nic méně.

A ještě jedno upřesnění: Nemyslím si, že Paroubek je blb, i když jsem v novinách mnohdy četl, že se tak chová. Ale k tomu víc v lekcích 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8.

Svobodné ženě, kterou jen pro zjednodušení budu nazývat děvčetem, bych se pokusil přiblížit, jak obtížné může být hledání myšlenkové jehly v kupce vysušených slov, na tomto příkladu:

Někde stojíte sama a chováte se vyzývavě; že se chováte vyzývavě znamená, že stojíte sama, nic víc dělat nemusíte – je to jen upřesnění, abyste věděla, jak vás vnímá mužské okolí. Tedy někde stojíte a jste provokativně oblečená; že jste provokativně oblečená znamená, že je vám vidět víc než ruce a obličej; pokud máte hezké oči, jste provokativně oblečená, i když jsou vám jen ony. To je, myslím, srozumitelné. Takže takhle provokativně oblečená někde vyzývavě stojíte – a vůbec se nedivíte, že k vám po delší nebo kratší době kdosi s mužským pohlavím přistoupí a osloví vás.

A teď to přijde. Muži nevrší slova tak snadno a samozřejmě jako ženy, takže se může stát, že k vám ten někdo přistoupí na pár metrů a osloví vás psím pohledem. Určitě to znáte, Mně moje žena popisovala, jak to vypadá, a hned jsem si vzpomněl; taky to umím. Odvážnější muž přistoupí až k vám, ti zběhlejší dokonce promluví – a protřelý svůdce vykoktá několik celých, víceméně souvislých vět. Vy si ho přitom prohlížíte a tváříte se, jako byste mu naslouchala. Ale neposloucháte, viďte. Proč taky. Vy se díváte, kam se on dívá, co dělá s rukama, jaké má boty a jestli nemá za nehty špínu, jestli mu neprosvítá pleš nebo břicho a tak podobně, to podle vašich osobních preferencí. I to je samozřejmé, že mám pravdu a nemusím dál nic vysvětlovat? Ať říká co říká, podstatné je, na co myslí, a jestli Vy myslíte na to samé. Pokud je tomu tak, vůbec nezáleží na jeho slovech – a pokud nemyslíte na to samé, také je úplně jedno, co říká. Ale to se ke vnímání novin zatím jen blížíme.

Horší je, když si myslíte, že on si na vás myslí a že vás chce. Celou, i s vaším akné a plombami v zubech. Nevylučuji to jako úplný nesmysl, ale stává se to zřídka. A tady už vidím styčnou plochu se čtením novin: Dokud je máte na ukrácení dlouhé chvíle, na zatopení nebo k použití na toaletě, funguje to. Jakmile si ale začnete myslet, že jim na vás záleží a že jim jde o vás, je tu problém.

S novinami ale mnohem menší než s klukem. Jistě; chlapa přece můžete jen těžko roztrhat a odložit na záchod, pokud vás zklame – kdežto noviny se bránit nebudou. A to je, myslím, povzbudivé.

Takže svobodná děvčata a ženatí muži jsou poučení a přeběhli k prvnímu cvičení, vybavím tedy zjednodušujícím příkladem vdané ženy. Tedy pokusím se o to. Vdané ženy totiž žádné rady ani zjednodušující příklady nepotřebují; vdané ženy vědí všechno nejlépe. Něco možná ne tak docela, úplně a dokonale, ale pro svou potřebu a potřebu svého života a potřebu svých blízkých si s tímhle věděním dokonale vystačí. Raději zdůrazním, že dokonale myslím bez ironie. Protágorás si myslel, že člověk je sám měřítkem a normou, mírou všech věcí. Vdaná žena si to nemyslí, vdaná žena to o sobě ví. Vdaná žena nečte noviny – a pokud ano, tak jen proto, aby kroutila hlavou, co tam řeší za hlouposti.

Ale zkusme si ji představit, jak v nějakém poblouznění usedne k novinám a začte se do nich. Umíte si to představit? Já ne – ale tvářím se, jako bych to uměl. Berme prostě jako reálnou možnost, že vdaná žena sedí a čte noviny. A dělá to víc než dvě, tři minuty! Mou radu nebude potřebovat ani potom, tak naivní nejsem – ale pokusím se ji upoutat přirovnám čtení novin k aktu tělesného splynutí muže a ženy. Ženatého muže a vdané ženy, aby to bylo k věci. Ne, že bych viděl cokoli společného, ale rád bych vzbudil zájem a podnítil zvídavost, proto takový příklad. Upřesním dále, že žena zůstává ženou a muž se stává novinami. Jednodušší by to bylo obráceně, protože nás, čtenáře mám za primitivy, kdežto noviny mám za rafinovaného manipulátora, ale pokusím se i toto nešťastné rozvržení použít.

Nechtěl jsem původně předstírat, že noviny s člověkem mají stejné úmysly jako vzrušený muž s nahou ženou, ale když už mě to napadlo, zamyslel jsem se nad tím – a řekl bych, že to vůbec není od věci. Vulgární pojmenování té činnosti by dokonce, myslím, vhodnost takového přirovnání k tomu, co s námi noviny chtějí dělat a dělají, jasně podpořilo. Jenže nemám jistotu, že to budete číst po desáté hodině večerní, a nechci mít problémy hned na začátku, tak tuhle milou sprosťárnu vypustím.

Jenže dětským slovníkem to přirovnání asi nejde využít. Nebo to neumím. Vdaná žena je problém. Pro manžela, pro sebe, pro přátele i ctitele, pro zaměstnavatele i pro mě. Přitom je v tom nevinně; ona jen chce být šťastná. Nebo aspoň spokojená. Aspoň občas, klidně jen dvakrát do týdne. No a – není. Místo kouzelného splynutí duší a těl jakoby jen občas zašuměly noviny a je po všem, konec. Ze začátku to vypadá slibně – ale pravda se nakonec ukáže taková, jaká je, měkká, beztvará – a jiná. Jako u novin. Jen s tím rozdílem, že u novin se pravda neukáže, tam ji musíte sami najít – a to je, myslím, povzbudivé, protože když už byste, coby vdaná žena, noviny četla, můžete si tu pravdu najít nebo domyslet sama takovou, jakou ji chcete mít.

A poslední, svobodní muži, na zjednodušující přirovnání rozhodně nečekali, protože svobodní muži jsou sami jednoduší a nezajímají je žádná přirovnání, ty zajímá jen cesta do nitra života; svobodný mládenec nemá trpělivost čekat, ten se žene sem a tam a tam a sem a pořád někam – dokud nepronikne nebo nenarazí, nebo obráceně, nebo obojí.

Takže budu předpokládat, že svobodní mládenci se vrhli k prvnímu cvičení jako první, aniž by se zdržovali čtením čehosi zjednodušujícího, když oni složitost vyhledávají a snaží se každé složitosti proniknout do nitra a překonat ji sami a naplnit ji svým pochopením, aby se vzápětí odebrali k jiné, nové složitosti – a tak znovu a znovu, pořád dál a dokola, s větším nebo menším úspěchem, ale s neutuchající touhou.

Někdy se ale někteří zastaví, zamyslí a zakroutí nad svým počínáním hlavou – a vtom jsem jim tu k dispozici já se svým zjednodušujícím přirovnáním čtení novin ke „čtení“ druhých lidí, společnosti a celého světa. Ti všichni tě, mladý svobodný muži, chtějí změnit, viď? Rodiče, prarodiče, sousedi, učitelé i šéfové, a samozřejmě i tvoje holka, i jiná tvoje holka a všechny tvoje holky, cos kdy měl a nebo budeš mít, i školník, vrátný i plavčík na koupališti tě chce změnit; přinejmenším oženit, abys mu tam kdesi nedělal bordel.

No, a s novinami je to podobné – takže pozor na ně! Ačkoli, noviny se na tebe přátelsky usmívají, i když z tebe vší silou dělají idiota – a to je vlastně povzbudivé...