Pět hodin odpoledne. Takový všední, obyčejný den. Tramvaj narvaná lidmi. .
Stojím na jedné noze, na druhou mi šlape můj spolucestující. Mám co dělat se udržet. Zvládám to. Jednou rukou se držím nad sebou, druhou si držím kabelku. Nadlidský výkon. Cítím, jak mi kapky potu stékají po zádech, čelo mám orosené.
Ostatní spolucestující jsou na tom obdobně. Někteří i hůř. To jsou Ti, co se nedrží vůbec nebo jim spolucestující stojí na obou nohách.
Dveře se otvírají. Masakr. Ti, co stojí u dveří, jsou na tom nejhůř. Musí odolat nátlaku vystupujících i nastupujících. A ještě zůstat v tramvaji.
Kdo s koho. Je to boj o vystoupení, nastoupení a udržení se na svém místě. Boj o to, abyste cestu přežili bez újmy na zdraví a mohli ji znovu absolvovat, zase následující den.
Závidím těm, co sedí, i těm, co už to mají za sebou a vystoupili. Stoupli si na obě nohy, upravili se, setřeli pot a pokračují v další cestě.
Nedovedu si vůbec představit, že budu muset takhle cestovat ve stáří. Už teď do tramvaje hbitě nenaskočím. Schody mi připadají vysoké. Prostor uvnitř stísněný a vystupování náročné.
Tramvaj zastavuje, dveře se otvírají. Po celé tramvaji se ozve mohutný hlas ještě mohutnějšího sedícího mladíka ne příliš příjemného vzezření.
„Zvedni se ty vole, jdou dvě starý hole“.
Mohutný mladík mohutným pohybem strčil do spolucestujícího kamaráda před sebou. „Slyšíš vole, jdou dvě hole“ zdůraznil ještě s obměnou svoji první větu.
V tramvaji zavládlo hrobové ticho. Všichni upřeli zrak na onoho mladíka. Nastoupila stará paní podpírající se o dvě hole. Oba mladíci hbitě vyskočili. Předháněli se, kdo starou paní pustí dřív sednout.
Paní slušně poděkovala. Mohutný mladík se usmál, poplácal svého spolucestujícího po zádech, div že mu nevyrazil dech.
„To je život co, ty vole buď rád, že nemáš ještě hole“ zamumlal si pro sebe mohutný mladík.
A jede se dál.
