Markéta právě vyndala prádlo z pračky. Pověsit, vytřít, uvařit. .
Už teď má pocit, že neví, kde ji hlava stojí. Jednoduše nestíhá. Připadá ji, že ta její činnost nikde není vidět a to ji dělá pořád dokola se stejnou precizností. Sedla si ke stolu, dala si hlavu do dlaní. Nemá ale čas tady takhle sedět, napomenula sama sebe.
Zvedla se a šla pokračovat. Aby to všechno bylo podle jejich představ, musela by se rozdvojit. A nikdo to stejně neocení. Vůbec nikdo. Manžel ji nepochválí a děti její úsilí ani neregistrují.
Jak by si přála za to všechno, co pro ně dělá trochu ocenění, pochvaly, úcty. Nic. Ani polibek pod třešní nebo rozkvetlým stromem se dnes ani roky před tím nekonal. Ale co. Připadá si už stejně seschlá jak ta nejstarší větev. Jen spadnout a zapálit. Co taky s ní.
Je na všechno sama. Děti běhají venku a manžel je kdoví kde. Vlastně kdoví kde ne, v posilovně. Ten má život, povzdechla si. „Jaký si ho zařídíš, takový ho máš“. Ironicky ji odpověděl její vnitřní hlas.
Pokračovala v úklidu i vaření. Vyrušil ji telefon. „ Zdržím se, potkal jsem kolegu z bývalé práce a jdeme si sednout na jedno“ sdělil ji manžel.
Na jedno… Markéta se zamyslela. Kdy ona vůbec šla na jedno. Kdy vůbec někam šla. Myšlenky rychle zahnala. Nic by nestihla a doma by ji potom čekalo ještě víc práce. Její den sestával vlastně jenom z chození do práce, každodenního nákupu, přípravy večeře, úklidu, péče o děti. Má ale všechno perfektně zorganizované a připravené. Pochválila se v duchu.
Byla na sebe pyšná, jen by si zasloužila vděk za to všechno, co pro ně dělá.
Byl večer, manžel nikde. Asi je z jednoho několik. Není to poprvé.
Usnula. Měla divoké chaotické sny. V jedné chvíli nad ní stála neidentifikovatelná bytost podobající se čarodějnici. „Uhoníš se, budeš stará, zapšklá a ošklivá. Měla by ses věnovat sama sobě a ne pořád myslet na ostatní. Kdo hodně dává, měl by i dostávat. Jinak jednoho krásného dne nebude dávat z čeho. Pamatuj si tohle pravidlo.“
Markéta se vzbudila celá zpocená. Fuj ta byla ale ošklivá a co že to říkala? Z jejího rozjímání jí vytrhlo chrápaní manžela. Slastně se usmíval ze spánku. Sluší mu to. Vypadá mladší, než je, odpočatý plný energie.
Za to ona. „ Jen se na sebe podívej, pro samou práci nemáš čas ani sama na sebe. Jsi neupravená, uhoněná „ říkal ji její obraz v zrcadle.
Dívala se na sebe dlouze. Je fakt docela ošklivá a neupravená a … měla by s tím něco dělat. Možná by se nemusela tolik honit. Ona ta práce neuteče. Ani dennodenní uklízení není potřeba. A měla by si taky zajít na jedno nebo jednu skleničku. Prostě někam vypadnout. Relaxovat a načerpat síly. Věnovat se hlavně sama sobě!
Jak to říkala ta příšerná ženská ve snu. O jakém podstatném pravidle se zmiňovala?
Kdo hodně dává, musí také dostávat. Jinak jednoho dne nebude mít co dávat, protože nebude z čeho.
