Lucie stála u okna. Zdálo se jí, že tam stojí celou věčnost. Vyhlížela manžela. Byla na něm závislá, uvědomovala si to.
Nedělala ji dobře samota. Těšila se, až přijde, obejme ji, pohladí a políbí. To se ale nikdy nestalo. Přišel. Sotva pozdravil a sedl si k televizi. Dožadoval se teplé večeře a klidu.
Lucie se snažila. Pečovala o něj jak o malé dítě. Snášela jeho rozmary. Někdy měla na sebe vztek, ale strach, že zůstane sama, byl silnější. Nedovedla si představit, že ji nikdo nebude mít rád.
Už jednou to zažila. V dětství. Vzpomněla si na svoji „nezdravou“ rodinu jak si ji sama pro sebe pojmenovala. Nikdy o podstatných problémech nemluvili otevřeně. Ty ležely někde na dně zakryté tajemstvím. Projevy citů u nich byly tabu.
Když se seznámila s Pavlem, byla štěstím bez sebe. Potřeboval ji, její péči a podporu. Nebyl na ni příjemný ani tenkrát. Chtěla ho změnit. Nepodařilo se, nevzdávala to.
Trápila se, byla tou bolestí posedlá. Svoji nespokojenost řešila různě, alkoholem, sladkostmi. Neustálým vyčítáním a pozorováním manžela.
Milovala ho, udělala by pro něj všechno na světě, jen aby nezůstala sama. Takovou hrůzu si nedovedla představit ani v nejčernějším snu. Už by si přece nikoho nemohla najít. Připadala si ošklivá. Nic se jí na sobě nelíbilo. Její sebevědomí bylo na nule.
Kdyby se tak změnil. Posteskla si a přitom ho zase detailně pozorovala. Vyštěkl na ni něco neurvalého, až se lekla. Láska k němu byla pro ni drogou.
Měl narozeniny. Přemýšlela, čím by mu udělala radost. Jen aby se nezlobil, že koupila nějakou blbost. A hlavně aby ho nenapadlo ji opustit.
Šla kolem knihkupectví. Vešla dovnitř. Pročítala několik titulů, ale měla pocit, že by se žádným z nich Pavlovi nezavděčila.
Až v jedné knize ji samotnou zaujala věta.“ Nesnažte se změnit to, co změnit nemůžete. Změňte to, co změnit můžete - sebe“ Buďte aktivní, sobecká, svá…
Nechápala.
To přece nemůže být… Pravda.
.
Celou cestu domů nemyslela na nic jiného než na tu magickou větu.
„ Změňte to, co změnit můžete – sebe“
