Vánoční blog: Plamínky vzpomínek

Otvírám ztěžklá kovová vrata. Přede mnou se rozprostírá prostor se zvláštní atmosférou. Jdu dál.

Pod nohama mi pokřupává napadaný sníh.

Větve stromů se ani nehnou. Jako všechno tady.

Scházím po dvou schodech. Jsem na místě.

Zapaluju svíčky – plamínky vzpomínek. Moje plamínky se přidávají k ostatním, které tady hoří.

Nepospíchám. Přivírám oči.

Vztáhnu dlaň jen tak do prostoru. Padá mi na ni sněhová vločka, která se okamžitě rozplyne.

Mám pocit, že se zastavil čas. Tady určitě.

Zaposlouchám se.

Neslyším nic.

Na tomhle místě netikají hodiny a nezní žádný tón.

Jsou vánoce.

Pomalu odcházím.

Mám v sobě zvláštní klid, nostalgii, smutek…

Zavírám za sebou vrata.

Otáčím se.

Plamínky vzpomínek prosvětlují celý prostor za nimi.

I to patří k životu.

Jsou vánoce.

I tam za hřbitovními vraty.