Změnila se. Je o deset kilo těžší a o deset procent chytřejší. Je to hodně? Ale co, to první nebo to druhé?
Díval se na ni. Nevnímal obsah jejich slov. Prostě se na ni jen tak díval. Je jeho ženou. Jak dlouho? Není to jedno. Hodně dlouho. Věčnost? Připadalo mu to tak.
Je pořád hezká.
Pila svoje oblíbené espresso. Malé bez mléka, bez cukru. Dovedla u něj sedět hodiny. Nevadilo jí to. Nechápal. Ani to, ani jiné věci. Vlastně ji vůbec nechápal. Vždycky mu to říkala. „ Nerozumíš mi“ Ta věta mu zněla celá léta v uších a byl na ni alergický.
Ani se nikdy nesnažil jí rozumět. Bylo to marné.
Byla zvláštní.
Hezká. I duševně. Vyzařoval z ní … klid? Ne ten určitě ne.
To ho k ní přitahovalo. Nedovedl si to jinak vysvětlit.
Byla zábavná. Ale on jejímu humoru, nerozuměl.
Smála se. Nikdy by se něčemu takovému ani nepousmál.
Díval se na ni. Asi se mnou nebyla nikdy šťastná. Tu myšlenku zavrhl hned, jak ho napadla. Nikdy by si to nepřiznal.
Je to její vina. Co on s tím.
Zvykl si na ni. A vlastně rád a dobrovolně.
Změnila se. Má o deset kilo víc. Je o deset procent chytřejší.
Pořád docela hezká.
On.
Nezměnil se.
Dívala se na něj. Přesně takového si ho vzala. Nezábavného, nemluvného. Jenže tenkrát si to asi špatně definovala.
Nikdy jí nerozuměl.
Jeho kila nevnímala. Nebylo to podstatné. Je sice o deset kilo těžší, ale o deset procent horší.
Nejmíň.
Nikdy se nenaučil pít kávu. Myslí si, že je to voda z vodovodu, která se pije na ex. Espresso. Nevydržel by u ní sedět ani deset minut. Jeho slovnímu projevu ani humoru nikdy nerozuměla a teď už vůbec nerozumí.
Nejraději mlčí. Jeho „ nejrozvinutější „ větou je.
HM.
Takového si ho vzala. Nikdy nebyl zábavným společníkem, tanečním mistrem ani kavárenským povalečem.
Dívala se na něj. Jak dlouho ještě? Celou věčnost.
Prohrábla si vlasy. Zakroutila očima a nadechla se.
Jak dlouho s ním je?
Hm.
A ještě zdaleka to nekončí.
Dívali se na sebe.
Oba.
Myšlenkami každý ve zcela jiných dimenzích.
Spojovalo je jediné.
Lehce znuděné manželství.
