Prázdný batoh

Ta tíha už byla neúnosná. Kolena se podlamovala a bedra bolela. Myšlenky se střídaly jedna za druhou v závratném tempu.

Minulost se neustále vnucovala současnosti. Tikot hodin ne a ne zastavit.

Dost.

Už toho bylo tolik, že se nikam nic nevešlo. Pomyslný batoh byl přeplněn.

Vším.

 Zejména tím špatným a nepotřebným. Nevešlo se tam už vůbec nic.

Ani naděje. Ani pozitiva.

Nic.

Bylo potřeba začít vyhazovat.

Kde začít? Zezdola nebo svrchu…

Nejdůležitější bylo rozhodnutí vůbec začít.

Začít vyhazovat  to nejnepotřebnější. Bylo úplně jedno, jestli zespodu, zprostředka.

Vyhodit ty staré odporné myšlenky, největší břímě.

Nepotřebné otázky. Všechny věci, které se nedají vyřešit a zatěžují.

Vytěsnit všechno nepotřebné.

Vyhodit všechno staré, které nepoužijeme a ani si na to nevzpomeneme.

Oprostit se od všech vztahů, které nás sžírají a parazitují na nás.

Vyhazovat a neohlížet se.

Batoh se pomalu vyprazdňoval.

Zmizelo všechno to, bez čeho můžeme v pohodě žít, aniž bychom to očekávali.

Úleva.

Neuvěřitelná úleva netáhnout tu přeplněnou tíhu všeho.

Radost.

Ze vší té čistoty.

Je neuvěřitelné, co tam všechno bylo.

Batoh je téměř prázdný.

Zbylo tam jenom to nejpotřebnější k životu.

Přítomnost. Realita. Něco málo snů, které ale nic neváží.

Tíha zmizela.

Batoh je prázdný