Otvírám dveře deváté komnaty. Pomalu, potichu…Zírá na mně v němém úžasu 9 párů očí. Prezidentských kandidátů.
Stojím ve dveřích, probodávají mně pohledem. Někteří z nich svírají v kapse ještě rudou hvězdu. Křečovitě, do krve, ale s úsměvem na tváři. Někteří by po mně chtěli hodit třešně. Sice za ty roky shnilé, ale říkají si lepší než žádné.
Nelíbím se jim, ani oni mně. Vzájemné“sympatie“ tady fungují.
„Co koukáš“, probodávají mě jejich oči.
Není přece hřích být bývalým komunistou.
Bývalým. Možná, i budoucím. Není, přece jisté ani v budoucnu, kam některé, jejich plášť podle potřeb zavane.
Zvlášť ty, kteří žádají o podporu komunisty. A že jich mezi nimi není málo. A zdaleka to nejsou jen starší ročníky.
Plakala bych…
„Nerozumíš tomu“ volají, na mě. „Jsi apolitická, neznalá a ubohá“
Jsem, protože většině z nich nevěřím nic. A to ani úsměv na tváři ani razantnost, s kterou vystupují.
Mnozí se mě snaží přesvědčit, že komunisti už jsou dneska všude. Napříč všemi stranami a nejsou tak špatní. Ne nejsou přece vůbec špatní. Zvlášť, když některé z kandidátů podpoří.
Těm slovům nerozumím a ani nechci. Jsem názorově na rozdíl od mnohých stabilní.
Plakala bych…
Slibují. Medumazáním slov nešetří zrovna tak prezidentskými spoty.
Sedí tam dědové z obýváku. Nic neříkající dámy i chytré horákyně.
Plakala bych.
Reprezentace českého národa. Je to opravdu tak?
Plakala bych…
Stojím. Zíráme vzájemně na sebe.
Nedovedu se přetvařovat. A tak i oni pochopí.
Nevybrala jsem si.
V deváté komnatě mezi devíti kandidáty.
Plakala bych…
Odcházím. Zklamaná.
Snažím se otevřít další z mnoha dveří českého zámku.
Zamčeno.
Nikde nikdo.
Plakala bych…
„Půjdeš volit“? Ptá se mně neznámý hlas v temné zámecké chodbě.
Z recese?
Ne, z té určitě ne. Je to příliš vážná volba na recesi.
Z povinnosti a… ze Z o u f a l s t v í
Půjdu.
Odpovídám.
Plakala bych…
Jsem na tom opravdu tak špatně, abych si vybírala hlavu státu jenom podle toho, že má se mnou společný pozitivní vztah k umění nebo že je to sympaťák s podobnými názory ze stejného města ?
Plakala bych…
