O ztraceném štěstí, lásce i čokoládě.

Veronika pozorovala stékající kapky deště po okenní tabuli. Oprýskaná okna i zdi.  Domov. Její domov?  Bohužel nebo bohudík dětský.

Kapky deště stékající po okně stejně jako kapky slz stékající po její tváři. Někdy se jí to přihodí. Jen tak. Začne brečet. Není jednoduché zapomenout.

Na dětství. Na mámu.

 Na tu, co ji dala život a pak ji ho postupem času sebrala. Nezlobí se na ni. Lituje ji. Všechno se to tak nějak „semlelo“.  Rychle.

Až moc rychle vzhledem k jejímu dětskému věku a chápání.

Vzpomíná si, jak měla pusu špinavou od čokolády. Maminka si naslinila kapesník. Drhla ji pusu, co jí síly stačily, až ji měla čistou. Jako… alabastr.

„ Už jsi zase jako princezna“ říkala ji maminka.

Čokoládu milovala. I „mámu“ jak ji říkávala. Čokoládu vždycky měla v kabelce nebo ji utíkala koupit. Pro svoji malou princeznu.

Vzpomíná, jak se „máma“ nádherně smála. Byla krásná s dlouhými vlasy. „Chceš, tabulku čokolády“ volala na Veroniku. Schovávala ji za zády. „Najdi si ji“ Smála se i očima a dělaly se jí přitom ďolíčky ve tvářích. Radovala se z každého dne.

A pak se to všechno tak nějak… Sesypalo. Hádali se s tátou. Rozvedli se.

Máma začala pít. Až se propila k „ bezdomovectví“

Skončila bez domova i bez prostředků.

I s Veronikou.

Čokoláda byla v nedohlednu. Ďolíčky ve tváři zmizely. Štěstí bylo to tam.

Láska? Ta byla nahrazena dennodenním bojem o přežití.

Pamatuje si, jak si ji sociální pracovnice odváděla do domova.

Dětského domova.

Brečela, kopala, vztekala se.

 Máma se za ní dívala tupým, nepřítomným opileckým výrazem. „ Krávo“ volala za sociální pracovnicí, chraplavým těžko srozumitelným hlasem.

Domov. Dětský.

Pravda, bylo tam líp než pod mostem a na ulici. Teplo, čisto…

Líp? Nebylo tam nic z toho, co měla ráda a znala.

Nebyla tam máma.

 Ale ta už stejně nebyla schopná vnímat realitu všedního života.

Radost, ďolíčky ve tvářích i smích dávno zmizely z jejího života.

Byla z ní troska s bezduchým výrazem, neumytá se zplihlými umaštěnými dlouhými vlasy. Bez prostředků, radosti, lásky i štěstí z čehokoli.

 Bez čokolády schovávající za zády.

Jen krabicovým vínem v ruce. To je to jediné co měla a co ji v životě zbylo.

Veronika měla pocit, že i na ni zapomněla.

Dětský domov.

Škola ji bavila víc než ostatní děti a tak dobře studovala. Čekaly ji přijímačky na vysokou.

„Máma“

Štěstí, láska, čokoláda.

To jsou synonyma, která ji spojují s dětstvím i  s mámou. 

S životem. Před Domovem.

Kapky deště stékají po okenní tabuli stejně jako slzy po její tváři.

„ Mami“ chce se ji zakřičet a přitom se zalyká vnitřní bolestí.

V ruce svírá tabulku čokolády. Strká si ji pomalu do úst. Zbytek si automaticky schovává za záda.

Štěstí, láska, čokoláda….