Vlak do stanice Nebe, ve kterém sedím, se řítí neuvěřitelnou rychlostí. Čím jsem starší, je rok od roku rychlejší.
Některé stanice jsou příjemné, některé míň.
V některých jsme bohužel na můj vkus až moc dlouho.
Teď zrovna jsme v nějaké hodně špatné, která se mi vůbec nelíbí.
Nevím, kde to jsme a ani to snad vědět nechci. Nevypadá to tady moc civilizovaně, a už vůbec ne bezpečně. Z okna vidím rozbité silnice. Houkající a předjíždějící se auta. Nejezdí se tady zrovna podle pravidel silničního provozu. Plno dopravních nehod.
Stojíme. Náš vlak nesmí jet dál. Umírají tady lidé, ozývá se. Otrávili jim alkohol. Kdo? To nikdo neví. Vyšetřuje se to.
Prohibice.
Začínám se bát. Co je to za zemi? Kam jsme se to dostali? Civilizovaná asi moc nebude. Lidé, kteří zemřeli, mají několik promile alkoholu v krvi. Ženy i muži. Asi se tady hodně pije. Depresivní alkoholový národ.
Chci odtud pryč.
Vlak se rozjíždí. Oddychnu si.
Po pár metrech ale znovu zastavuje.
Proboha, co se stalo?
Atentát na prezidenta republiky. To se mi snad zdá. Jakoby toho tady nebylo už tak dost.
Na prezidenta se střílelo. Umělohmotnými kuličkami.
To je vtip?!
Kocourkov.
Ne, ten nápis nikde nevidím.
Chrastava. Co to je a kde to je?
Česká republika.
Ochranka prý stála vedle a „lelkovala“ po okolí. To je tady pravda to nejhezčí.
Nějaký mladý muž vyjadřoval svůj protest proti vládě tohoto státu.
Jsem v šoku. Doufám, že nikdo z podobných lidí s pistolemi tady venku nevnikne do vlaku a neohrozí naši bezpečnost.
Vidím z okna nápisy. Budou tady asi volby. Všem stejně a práce pro všechny. Stát se o Vás postará. Aha. Tak tomu tady všichni věří. Už mi je jasné proč to tady tak vypadá.
Kocourkov. Chrastava. Česká republika.
Chtěla jsem aspoň na chvíli při té rychlosti vlaku zastavit čas.
Ale prosím, tady ne!
Nechci tady vystoupit!
