Největším handicapem návštěv restaurací? Umět vařit.

Krůtí špíz s omáčkou z whisky. Objednávám. Plna očekávání co se objeví na mém talíři a co na to řeknou moje chuťové buňky. Těším se.

Číšník přichází se zcela prázdným bílým talířem. Vyděsí mě to, ale co, asi přinese brzy další s již zmíněnou chuťovkou. Místo dalšího talíře přinesl dvě sklenice z Ikei. Jednu velkou a druhou menší. V té větší byla ponořená dřevěná špejle do červené omáčky, zřejmě rajčatového pomita. Na špejli byly čtyři koule z mletého masa. V druhé, menší sklenici byla pouze omáčka.

V němém úžasu jsem se dívala na svůj prázdný bílý talíř, který jsem měla před sebou a vedle něj na dvě stojící sklenice. Čufty po dalmátsku na špejli, napadlo mě při pohledu na čtyři koule namočené v omáčce.

Zírala jsem. Ještě nikdy jsem se s podobným stolováním nesetkala. Restaurace s italským názvem, chorvatským majitelem na pražských Vinohradech, mi vyrazila dech. Tak specifické pojetí krůtího špízu jsem nečekala.

Majitel restaurace i jeho drahá polovička mě přišli ujistit, že je to opravdu špíz. A tak má samozřejmě vypadat. Mé přirovnání k čuftům se jich dotklo a v první chvíli dělali, že tento výraz neznají. Pochopila jsem, že to, co je na špejli je vždycky špíz i kdyby na něm byly kousky pomalovaného papíru. A že to jinde dělají jinak? V téhle restauraci je to prostě tak, jak to před sebou vidím.  Bez diskuzí. A teď už „ Koukej a jez“! Nebo spíš moc nekoukej a jez, ale hlavně neodmlouvej.  Paní majitelová mě stačila ještě ujistit, že právě tohle jídlo si dává denně a nevidí na něm nic zarážejícího. Připadala jsem si jako blbec, který neví co je špíz a dostatečně neocenil, že právě tady ho připravují nejlépe. Blbec, který se dožaduje svého krůtího špízu a ne mletých koulí na špejli ve sklenici rajčatového pyré. Mimochodem po chuti whisky v omáčce nebyla ani památka.

Nadechovala jsem se a vydechovala pomalu a pravidelně jak mě to učí na józe. Zklidnění dechu bylo potřeba.  Můj bílý talíř byl napjatý jako struna, jestli na něj padnou “čufty“ s omáčkou.  Druhou menší přinesenou sklenici s omáčkou jsem nepochopila vůbec.

Moji druhou návštěvou restaurace za poslední krátkou dobu byla pro změnu restaurace ryze česká s českým majitelem, vzdálená přesně 100 km od Prahy směrem na sever. Restaurace, která se pyšní hezkým interiérem a výbornou kuchyní. Moje dcera si dala svůj oblíbený předkrm a to je sádlo s domácím chlebem. Trvalo notnou chvíli, než jí před hlavním jídlem předkrm přinesli. Při pohledu na sádlo se mi zatajil dech. Na povrchu “voda“. Začala si mazat onu kaluž na chleba a asi uprostřed narazila na velmi ztvrdlou zmrzlou hmotu, kterou nemohla „probořit“ nožem. Sádlo, které v lednici vydrží určitě čtrnáct dní, totiž v této české luxusní hospodě dávají do mrazáku a pak ho ještě nepořádně rozmražené podávají hostům. Koukaly jsme na to s němým úžasem. Hlavním jídlem byla líčka s bramborovou kaší.  Kaše „jetá“ nečerstvá a líčka? Asi obojí jako to sádlo. Rozmražené. Takže pokud byste čekali čerstvě uvařená jídla v české hospodě, byli byste zklamáni jako my.

Byla jsem v šoku ze svých posledních návštěv restaurací, které mají na svých stránkách slovo luxusní včetně cen. Obě se pyšní tím, že patří mezi nejlepší ve svých lokalitách.

Vařím ráda a s chutí. Ráda experimentuju a někdy i usínám s recepty před sebou. A to je právě ta chyba. Kdybych vařit neuměla a vařila nerada, tak bych snědla i ty „blafy“, které přede mě dají a ani bych nemrkla.

Ale takhle? Už nikdy do výše zmiňovaných restaurací samozřejmě nepůjdu a do dalších?

Mám handicap. Umím totiž na rozdíl od některých kuchařů docela dobře vařit.