Dětský domov nebo pěstounská péče? Co je dobře a co špatně? Šach nebo mat s lidskými životy.
Stoupá počet lidí, kteří se chtějí starat o odložené děti. V roce 2011 podalo žádost o pěstounství 700 zájemců. V roce 2013 to už bylo 1800 zájemců. Je to tím, že stát v posledních letech vehementně finančně podporuje činnost pěstounů nebo nezištným zájmem lidí o děti?
Ne každý člověk má předpoklady dobře vychovat vlastní dítě. Je to náročnější než si myslíme. Vzít si dítě do pěstounské péče vyžaduje odvahu, sebezapření, nezištnost a otevřené srdce. Dary, které jsou málokomu dány.
Školení, která pěstouni musí absolvovat, jsou z velké části k ničemu. Jsou to teoretické bláboly, bez kterých by se klidně obešli. Nehledě na nezanedbatelné finanční prostředky, které školení stojí.
Nedají jim žádný návod. Nenaučí je zacházet s dítětem, které má naprosto odlišný genetický základ, jiné vyjadřovací schopnosti, jiné návyky. Školení jim nedá návod na získání vzájemného citu. Pěstouni se starají o dítě přechodně. Někdy „výchovu“ natolik nezvládnou, že dítě vrací, a to pak za svůj život projde několika takovými pěstounskými rodinami. V každé z nich pozná jiný „systém“ a jiné zvyky. Je od něj očekáváno, že se přizpůsobí chodu domácnosti, která je mu naprosto cizí. Třeba mu vůbec nevyhovuje a je naprosto odlišná od jeho vlastního naturelu. Za pobytu v několika takových rodinách je naprosto zbaveno vlastní identity. Neustálé přizpůsobování se novým rodinám v něm musí vyvolat zmatek a chaos jak vlastně má život vypadat a hlavně kdo je on sám. Je vlastně ještě někdo nebo jen součástí rodiny, která s jeho příchodem získává další finance na svou obživu?
Teoreticky proti pěstounství nic nemám. Prakticky se najde opravdu minimum rodin, které mají zájem o dítě a neberou ho jenom jako zdroj příjmu, někdy také pracovní sílu.
Je zarážející, že při adopci je nutné zdlouhavé martýrium prověřování obou rodičů a ještě zdlouhavějšího papírování. Přitom jde o lidi, kteří dítě opravdu nevratně chtějí. Chtějí ho za vlastní, chtějí mu dát lásku, chtějí mu obětovat všechno včetně svých financí. Samozřejmě nedostávají žádnou finanční podporu státu a ani ji neočekávají.
U pěstounů je to přesně naopak. Finanční podporu dostávají a je to pro mnohé zdroj příjmu. Stačí se proškolit a dostanou do péče dítě, o které se starají a na čas ovlivní jeho život. Do jaké míry a jestli pozitivně nebo negativně o to už se nikdo moc nestará.
Dětské domovy jsou navenek strohým „bezcitným“ zařízením. Ovšem zařízením naprosto stabilním. S předem stanoveným řádem. Nikdo si Vás neosvojuje, ale zároveň Vás nikdo nikam nevrací, když se mu nelíbíte. Citově vás nevydírá ani neovlivňuje svými zvyky a návyky. Dává vám neutrální prostor pro rozvoj i názory. Prostor. A ten je v případě těchto dětí nejdůležitější.
Je smutné, když dítě z jakýchkoliv důvodů nemá fungující rodiče. Smutná je ale i manipulace s dětmi jako s předmětem podnikání.
Pěstounství je na tenkém ledě rybníku, na kterém je bruslení jen na vlastní nebezpečí.
