Moje jízda libereckou tramvají po 20. hodině

„Otevřete dveře!“ dožadoval se muž na zastávce.  Stál u prostředních dveří. „Jede mi vlak, pospíchám!“ zvolal. 

„Po 20. hodině se otevírají jen přední“ odpověděla mu žena, která pozorovala jeho marné snažení o výstup.

Ano, v Liberci se skutečně po 20. hodině otevírají jen přední dveře. Ostatní až po té, kdy všichni cestující nastoupí.

Lidé nastupují jeden po druhém. Před řidičem si musí označit jízdenku nebo se prokázat platnou průkazkou.

Je to zřejmě specifika tohoto města. Kdyby podobné opatření bylo zavedeno například v Praze, doprava by z minuty na minutu totálně zkolabovala.

V Liberci se toto nařízení stále drží, a je k mému úžasu akceptováno.

Muž nevěřícně zakroutil hlavou a rychlostí blesku se prodíral mezi lidmi k předním dveřím. Ven se ale jen tak nedostal, protože ho nastupující dav z tramvaje nepustil.

„Kam se hrneš, počkej, až nastoupíme,“ utrhl se na něj muž, který si právě strčil jízdenku do strojku. „Ujede mi vlak,“ opakoval muž. „Pojede další,“ ozvalo se zezadu v davu lidí čekajících na nástup. „Nám zas jede tahle tramvaj.“

Výstup mu byl na delší dobu znemožněn, a tak ubohému pasažérovi nezbylo nic jiného než se nevěřícně chytat za hlavu a lamentovat. „Kterej vůl tohle vymyslel?“ vzdychal nešťastník.

Mezi tím se na zastávce objevil silně podnapilý muž. Motal se tak, až hlavou narazil do zděné zídky. Z hlavy mu začala téct krev, ale z posledních sil se mu nakonec podařilo do tramvaje nastoupit. První sedadlo se okamžitě uvolnilo. Slečna, která na něm seděla, hbitě vyskočila. Nedivím se jí, mít na sobě cizí krev by nebylo nejpříjemnější.

„Vyhoďte toho vožralu, já s ním přece nebudu v jedné tramvaji!“ hystericky zařvala dáma v letech. „Fuj!“ křičela dál a zhnuseně si olízla pečlivě namalovaná ústa.

„Ven s ním!“ připojil se k dámě mladík.

Nic se ale nedělo. Opilec sotva seděl se zakrvácenou hlavou. Nešťastný řidič jen krčil rameny. Oddaný své profesi se díval a kontroloval další nastupující.

Mladík demonstrativně vzal svůj mobil a oznámil všem: “To je vrchol, píšu primátorovi, ať s tím něco udělá!“

„Ha, ten ti tak pomůže blbečku,“ zazněla reakce ze zadní části vozu.

Tramvaj se konečně rozjela. Podnapilý muž se nepříčetně usmíval. Na další zastávce se mu bez problémů podařilo vystoupit. Dav nastupujících mu to rád umožnil a udělal místo.

Pokud chcete při návštěvě Liberce kromě Ještědu, Babylonu, Botanické či Zoologické zahrady zažít i nějaký ten adrenalin, nezapomeňte po dvacáté hodině nastoupit do tramvaje. Podotýkám, pouze předními dveřmi. Zažijete tolik „legrace“ v hromadné dopravě jako v žádném jiném městě.

Tento adrenalin by několikrát týdně měli povinně absolvovat i liberečtí radní. Možná by se zamysleli nad jeho kdysi nesmyslným schválením.

Moje jízda libereckou tramvají po 20. hodině? Ne, nebyla to parafráze na povídku Šimka a Grossmanna. Ani jsme se nedostali do minulého století.

Bohužel je to realita každodenního libereckého života.