Sklenička zela prázdnotou. Zrovna tak jako celá lahev Rulandského šedého. Seděla a prohlížela si pozorně obojí. Nic, ani kapka.
Zhluboka se nadechla.
Vždycky když si otvírala lahev vína, zažívala slastný pocit. Umívala se nad plnou lahví i prvně nalitou skleničkou.
Naučila se pít po deci. Měla pocit, že ji lahev vydrží nekonečně dlouho.
Prožívala slastnou euforii. Svět se jí zdál lepší, veselejší, barevnější. Měla chuť dělat velké věci a střádat ty nejúžasnější plány. Cítila se plná energie s novými neotřelými nápady.
Při druhé skleničce ji napadaly ještě neuvěřitelnější věci. Byla na sebe pyšná. Těšila se, až to všechno zrealizuje. To budou koukat. Kdo? To je přece fuk.
Při třetí skleničce se jí manžel nezdál tak nesnesitelným a děti tak protivné. Vlastně je spokojená. Hodně spokojená.
Čtvrtá sklenička byla zlomová. Když si nalila, uvědomila si, že už jí toho v lahvi moc nezbývá.
Dostala vztek. Jak rychle to všechno utíká a hlavně jak rychle jí víno ubývá. Nemohla si vzpomenout, o čem vlastně před chvílí přemýšlela.
Euforie byla ta tam. Radost ze života se vytratila s poslední vypitou skleničkou.
Dostala na sebe vztek. Měla pít pomaleji a víc si to vychutnávat. Takové dobré víno to … bylo.
Měla pít pomaleji…slyšela samu sebe.
Neudělala to. Dneska, včera ani před týdnem.
Vstala. Prošla se po bytě.
Cítila se mizerně.
Život se jí zdál černobílý, nezajímavý, nudný, bezcenný.
Vlastně ani nemá chuť něco dělat. Dneska už určitě ne. Má zkaženou náladu. A zítra? To se ještě uvidí.
Vrátila se zpátky do pokoje. Dívala se na tu prázdnou lahev, prázdnou sklenici.
Vzala ji a šla vyhodit. Zahrabala ji na dno koše. Ať ji nikdo nevidí. A vlastně ani ona. Zkazila jí přece náladu.
Rozvalila se znovu na pohovku.
Měla v sobě zvláštní pocit prázdnoty. Bála se přiznat sama sobě, že to nedokáže.
Přestat pít.
