Při pohledu do zrcadla se ujišťuji, že jsem žena. Otáčím se ze všech stran. Ze zadu i zepředu. Ano je to tak. Nestydím se za to. Nepotřebuji soucit ani oporu. A už vůbec ne kvótu. Ta je mi dost na obtíž.
Jsem žena, která nesnáší slovo feminismus, emancipace a diskriminace žen. K těmto slovům přibylo ještě jedno a to je kvóta.
Osobně se necítím být podřadným druhem, který by se neuměl prosadit, něco si vyřídit nebo zařídit. Mám vlastní názor, dostatečné sebevědomí i vzdělání. Umím se prosadit i stáhnout, když si myslím, že je to potřeba. Mám intuici a ta mi vcelku celoživotně dobře radí.
Jsem spokojená s tím, co mám i s tím kdo jsem. Se svými schopnostmi i názory nakládám podle svého. Někdy dobře, někdy špatně. Necítím se handicapovaná ani opomíjená, protože jsem žena. Nepotřebuji protekci ani postrkování.
Ji už vůbec ne. Kvótu.
Počet žen v politice i ve vedoucích funkcích bude určovat ona. Bude mi zasahovat do života, aniž bych se jí o to prosila. Vlastně mě jako ženu, bude degradovat. Přihlásím-li se kamkoli, už nebude ani tak záležet na mých schopnostech, ale na ni. Na kvótě. Podle ní mě vezmou i tam kam by mě dřív nevzali. Takže vlastně nebudu vědět, jestli jsem tak dobrá nebo mi to zařídila Ona. Kvóta. Nebudu na pochybách jenom já, ale i ostatní. „Je tak dobrá?“ „Ale ne, je to kvóta a tak ji tam museli vzít.“
V MF Dnes jsem se dočetla o kandidátce do komunálních voleb, která sestává z 39 žen. Napadlo mě, že tady kvóta asi zaspala. Není to naopak diskriminace mužů?
Schopná a sebevědomá žena se prosadí i bez kvót. A ta, která se nechce prosadit, a cítí se dobře doma, je právě tam sama sebou, kvótu taky nepotřebuje. Nechme ji volně dýchat ve svém prostředí i vlastním světě.
Nedělejme z žen podřadný druh, který potřebuje postrkovat jako figurka u „člověče nezlob se“. Naopak mnohé by se zlobit mohly a to oprávněně.
Při pohledu do zrcadla se ubezpečuji, že jsem žena. Chci jí být i nadále. Volně dýchat a rozhodovat se sama za sebe. Bez kvót a podobných nesmyslů, které se na mě ze všech stran valí.
