Konečně! Recept nejen na guláš, ale i na deprese.

Znáte to? Špatná nálada. Úzkost. Tlak na hrudi a divné těžko popsatelné stavy.                                   .

„A je to tady“, říkám si. Depka. Přišla, ani se neohlásila. Zhluboka se nadechnu. Snažím se odreagovat. Otvírám časopis. Vykoukne na mě recept na dýňovou polévku, kančí gulášek a řezy Rafaelo.

S recepty se roztrhl pytel. V časopisech, na internetu, v televizi. To mi ale teď moc nepomůže. Ten, který právě potřebuju nikde.

Připadám si jako uzlíček neštěstí. Ještě chvíli a bude to pořádný uzel.

Všude recepty jídel známých i naprosto neznámých. Domácích i cizokrajných. Výhodou je, že nemusíte procestovat celý svět, abyste je poznaly. Můžete si je uvařit sami v klidu doma.

Doma jsem. V klidu vůbec. Na vaření a jídlo nemám ani pomyšlení.

Recept na deprese? Nikde. Co teď?

Lovím v paměti. „Dýchej“, říká mi můj vnitřní hlas. Dýchám  doprčic. Prodýchávám depku!  Nejdřív mi to dost nejde a nemůžu se pořádně nadechnout,  dodechnout ani vydechnout. Někdo nebo něco jakoby mi sedělo na hrudníku. „Překonej to“, říká hlas. Snažím se a … fakt se mi to po chvíli daří. Upřímně po dost dlouhé chvíli. Nic nejde hned. Nebuď netrpělivá, říkám sama sobě.

 Volně dýchám. Zhluboka. Oči zavřené.

Představuj si něco!  Ale co? Mám v hlavě změť myšlenek. Tak rychle mě nic nenapadá. Mám v hlavě guláš.

Guláš? No vida. Jakže to tam psali? Gulášek, kančí s domácím bylinkovým knedlíkem. Hm. To by stálo za to ochutnat. Vybavuje se mi lahodný knedlík a ještě lahodnější omáčka. A to maso! Moje obrazotvornost nezná hranic.

Slastně se usmívám, sliny se sbíhají, a přitom zhluboka dýchám. Vida, jak mi to jde. Oči zavřené, tělo uvolněné, myšlenky pozitivní, představy slastné.

Lehce se pohladím, spíš jemně polechtám, po jedné i druhé ruce. I tenhle pocit způsobený jemnými šimravými dotyky, není k zahození.

Ale to je najednou úleva.

Další myšlenky na sebe nenechají dlouho čekat. Ležím na břehu moře, poslouchám šplouchání vln. Nechám se unášet představou naprostého klidu.

Otvírám pomalu oči, dýchám pomalu a volně. Zdá se, že je pryč. Kdo? Deprese. Jak přišla, tak odešla. Asi jsem pro ni nebyla dobrým a zábavným společníkem.

Šlo to i bez receptu.

Vlastně s receptem. Vlastním.

A pak, že se to nedá zvládnout. Jsem na sebe… hledám to správné slovo. Pyšná. Jasně. Nepropadla jsem panice. Sama se dost divím.

Věřila jsem si. Teda nejdřív ne, pak trochu a teď úplně. Vyhrála jsem a znechutila jsem ji.

Uf..  Byla to ale dřina.

A pak, nejsem jediná na světě, ke které přišla. Nezvaná a nečekaná. Nejsem v tom sama. Je nás víc.

Recept na deprese?

Jasně, že existuje.

Hledejte ho u sebe.

A víte, jak se to říká. Kdo hledá, najde.