Paní P. seděla v hudebním klubu. Petra, Pavlína, Pepina, Pipina? Tak nějak se jmenovala. Poslední jméno by bylo nejpříznačnější.
Seděla, dívala se kolem sebe, lovila. Ano, paní P. byla skutečně na lovu. Muži byli její vášní i drogou po celý život. Mladší, starší, nezadaní, zadaní. Neunikl jí pohledem žádný. Zajímali ji obzvlášť ti v dobrém postavení, kteří by jí mohli pomoci v čemkoli a kdekoli. Měla v malíčku všechny ženské praktiky. Sázela na svůj úsměv i na oko tiché vystupování, které jí šlo bravurně. Byla mistryní v naslouchání i v říkání lichotek. Klopila cudně oči, hrála stydlivou, plachou, když to zrovna její scénář vyžadoval. „Nic po tobě nechci“, byla její stěžejní věta, kterou se naučila celoživotně používat. „Vůbec nic“, přesvědčovala věrohodně svůj právě sbalený protějšek. Nemohl neuvěřit, a hlavně bylo to pro začátek velmi působivé. Svěřovala se se svým lukrativním zaměstnáním i svou soběstačností. Co na tom, že pravda byla jinde. Paní P. byla ve skutečnosti nervózní, mazanou, mstivou a sexuchtivou. Měla hysterické sklony a s tím spojené časté bolesti hlavy. Co se týká sexuálních avantýr, málokdo by se jí vyrovnal. Hra na „stydlivku“ ji nesmírně bavila. „Nahota? Nikdy! Nudistická pláž? Jen přes moji mrtvolu“, dušovala se. „Jsem totiž extrémně stydlivá“, klopila oči. Její věty lahodily mužskému sluchu. Byla ideální milenkou. Zadaná poněkolikáté v životě, tvrdící, že nic nechce, stydlivá a přitom dračice v posteli. „Kde se to v ní vzalo?“, ptali se někteří. „To je jen kvůli tobě, jsi nejlepší v mém životě, lítám v tom čím dál víc jen díky tobě“, psala v emailech i esemeskách. Milé počtení pro každého. Svůj protějšek bombardovala denně jakýmkoliv způsobem. „Chci slyšet jen na chvíli tvůj hlas“, špitala slabým hláskem. Tím to ale nekončilo. Paní P. byla rafinovaná. Žádala paralelní vztah. „Nevadí mi, že jsi zadaný, chci tě, protože jsi nejlepší muž mého života, nebudu ti nabourávat soukromí, nechci po tobě nic“, tvrdila. Opak byl pravdou. Chtěla všechno. Pomalu, pozvolna. Paní P. byla cílevědomou ženou. „Kdo si počká, ten se dočká“, bylo jejím dalším heslem. Samozřejmě s jejím patřičným přičiněním.
Veronika seděla se svými známými v koutě hudebního klubu. Když zahlédla paní P., zatajil se jí dech. Jak je to dlouho, co měla poměr s jejím manželem? Jak je to dlouho, co mu psala emaily, esemesky, …? Paní P. se naučila jedno slovo pro své sokyně, aniž by věděla, co znamená. Sociopatická. A tak i Veronika byla kdysi sociopatická, zlá, sobecká, nepřející jejich lásce. Byla netolerantní zrůdou, která na jejich „neškodnou“ avantýru přišla. Překazila paní P. plány. Veronika neměla na svého manžela tolik času. Vychovávala tři děti, žehlila, vařila, prala, pracovala. V deset padla do postele a nevěděla o světě. Nebyla dostatečně sexuchtivou, atraktivní, cudnou ani stydlivou. Nebyla herečkou a nehrála hlavní roli v žádném „lovícím seriálu“. Byla „jen“ manželkou s běžnými starostmi i radostmi. Často unavenou i neusměvavou. Byla pro svého manžela zřejmě už „stereotypní“. Naivně si myslela, že slova chvály stačí říkat občas, aby se neomrzela. Veronika se naopak držela hesla „co na srdci to na jazyku“, přetvařování jí nikdy nešlo a bylo jí odporné.
Veronika seděla v hudebním klubu. Téměř naproti ní seděla paní P. Petra, Pavlína, Pepina, Pipina? Jak je to dávno, co si její manžel nechal poplést hlavu a málem opustil rodinu?
„Kdybych byla mrcha, měla bych se božsky, ležel bys mi u nohou, ty i všichni mužský“, znělo Veronice v uších.
Kdybych byla mrcha….
