Přicházíš nečekaně. Po špičkách. Stojíš a díváš se. Někdy nevím, co mám dělat, co si mám myslet a jsem v rozpacích.
Usmíváš se, to když Ti přijde, že můj život plyne v pohodě a celkem v klidu.
Někdy se i směješ. Jasně, dělám pořád blbosti jako malá holka.
Někdy se ale i mračíš a dáváš mi rady. Vím to, i ve svém věku tropím“ hlouposti“, které se Ti víc než nelíbí. I když Tvoje rady si beru k srdci víc než dřív. Věř mi.
Radíš mi konkrétně. Beru to, i když i dneska k tomu mám výhrady. Ale snažím se některé věci napravit.
Zamýšlím se, nad tím, co mi říkáš. Někdy sama čekám, jak se to v tom mém životě“ vyvrbí“. A taky, trochu čekám, že zase přijdeš a poradíš.
Dám na Tebe. I když se to nezdá.
Říká se, že každou bolest hojí čas. Tuhle bolest, žádný čas nezahojil. Je pořád stejná. Jen čas uběhl. A to hodně dlouhý.
Dneska máš narozeniny. Nevím, jestli se tam někam nahoru hodí přát všechno nejlepší.
Nehodí.
Říkám to v přítomnosti, i když je to už dvacet let, co tady nejsi. Pro mě jsi tady pořád.
Chybíš mi.
Vím, že to zní jako otřepané klišé, ale, mám pocit, že jsem, Ti toho nestačila tolik říct.
Často, čtu o tom, že se máš k tomu druhému chovat, jako by, jsi ho viděl naposledy. Nikdy jsem se tak k Tobě nechovala.
Víš proč?
Myslela jsem si, že tady budeš navždycky.
Brala jsem to jako samozřejmost. I to, že mě budeš vychovávat, bavit, štvát a radit mi. Prostě tak napořád.
A tak jsem byla podle toho hodná, míň hodná i nesnesitelná. Vím to a věděla jsem to i tenkrát.
Mrzí mě to.
Zjistila jsem, že nic není samozřejmé, samo sebou ani nekonečné.
Vím, že se city ani bolest nedají vyjádřit slovy, ale přesto.
Mám Tě a měla jsem Tě moc ráda.
A tak…
Děkuji, mami.
Za všechno.
I za to, že občas vcházíš do mých snů.
